Článek
Na dovolené vstávám docela brzy, ale rozhodně nejsem člověk, který v šest ráno běží k bazénu s ručníkem. S manželem si dáme snídani, kafe a teprve potom řešíme, jestli půjdeme k moři, na výlet nebo zůstaneme u hotelu. Nikdy mě nenapadlo, že právě lehátka budou během jednoho týdne zdrojem největšího konfliktu.
Hotel měl dva bazény a kolem toho většího asi čtyřicet lehátek. Problém byl, že hostů bylo několikanásobně víc a většina chtěla samozřejmě místa pod slunečníky. Kdo přišel kolem desáté, často už našel jen lehátko úplně na kraji nebo žádné.
První ráno jsme si toho všimli spíš náhodou. Šest nejlepších lehátek vedle sebe bylo obsazených ručníky, taškami a knihami, ale nikde kolem nich nebyl jediný člověk. Myslela jsem, že se jejich majitelé koupou nebo šli jen pro pití.
O hodinu později tam pořád nikdo nebyl.
Majitelé dorazili skoro před obědem
Seděli jsme tehdy o kus dál a viděli jsme, jak kolem půl jedenácté přichází skupina šesti lidí. Žena kolem padesátky, její manžel a další čtyři dospělí. Bez jakéhokoli spěchu došli k připraveným lehátkům, odložili věci a začali se mazat opalovacím krémem.
Manžel se na mě podíval a řekl, že už chápe systém. Někdo z nich zřejmě ráno vstal, roznesl ručníky a zase odešel na snídani nebo zpátky na pokoj. Potom se celá skupina dostavila ve chvíli, kdy už ostatní hosté obcházeli bazén a hledali volné místo.
Druhý den byla stejná lehátka „obsazená“ už před osmou. Tentokrát jsme kolem deváté prošli k bazénu cestou z restaurace a nikdo tam zase nebyl. Skupina dorazila až mnohem později.
Na dovolené jsem se kvůli tomu nechtěla rozčilovat. Říkala jsem si, že pokud někomu stojí za to vstávat brzy jen proto, aby položil ručníky na plastová lehátka, asi to potřebuje víc než já.
Třetí den už mě to ale začalo štvát.
Jedno lehátko zůstalo prázdné skoro čtyři hodiny
Manžel chtěl dopoledne zůstat u bazénu, protože se mu nechtělo nikam jezdit. Když jsme přišli krátce po deváté, všech šest lehátek bylo opět označených ručníky. Vedle nich seděli lidé na židlích od baru a jeden starší pár si nakonec lehl na trávu.
Skupina se objevila kolem desáté. Pět lidí si sedlo, ale šesté lehátko zůstalo prázdné. Byla na něm jen osuška, knížka a klobouk.
Předpokládala jsem, že šestý člověk přijde za chvíli. Nepřišel. Lehátko zůstalo nedotčené ještě v jednu odpoledne, kdy jsme šli na oběd.
To už jsem nechápala ani ten argument, že jsou místa „jejich“. Prakticky celý den drželi jedno z nejlepších lehátek člověku, který k bazénu vůbec nedorazil.
Manžel mi řekl, ať to neřeším. Věděl, že přesně v podobných situacích mě začne svrbět jazyk.
Čtvrtý den nebylo kam si lehnout
K bazénu jsme přišli kolem půl desáté a všechna lehátka byla obsazená. Tedy skoro všechna. Šest známých míst pod dvěma slunečníky bylo samozřejmě prázdných a na každém ležel ručník.
Tentokrát na nich nebyly ani tašky, telefony nebo něco, kvůli čemu by člověk mohl předpokládat, že majitel odešel jen na toaletu. Prostě šest hotelových ručníků roztažených přes matrace.
Sedli jsme si na chvíli k baru. Po půlhodině pořád nic. Po další půlhodině také ne.
Nakonec jsem se zvedla a šla se na lehátka podívat zblízka. Na jednom byl kromě ručníku ještě časopis, ostatní byly úplně prázdné. Vzala jsem dva ručníky, složila je a položila na stolek mezi lehátky.
Manžel se mě zeptal, jestli jsem si jistá, že to chci udělat. Řekla jsem, že po hodině prázdného lehátka už nejde o přestávku na koupání.
Lehli jsme si.
Skupina dorazila asi za další hodinu
Poznala jsem je už z dálky. Žena, která zřejmě ranní rezervace organizovala, se při pohledu na nás okamžitě zarazila. Přidala do kroku a ještě než došla úplně k nám, zeptala se anglicky, proč ležíme na jejich místech.
Řekla jsem, že místa byla prázdná nejméně dvě hodiny.
Odpověděla, že byla rezervovaná.
Zeptala jsem se čím.
Ukázala na složené ručníky a řekla, že je tam ráno nechali schválně. Odpověděla jsem, že právě to jsem pochopila, ale ručník podle mě není člověk a lehátko nemůže být celé dopoledne obsazené někým, kdo u bazénu vůbec není.
Žena mi sdělila, že tohle dělají každý den a doposud s tím nikdo neměl problém.
To byla věta, která mě pobavila nejvíc.
Problém možná měli, jen nic neřekli
Kolem nás už začali poslouchat další lidé. Jeden starší muž z vedlejšího lehátka se otočil a řekl, že s tím problém má také, protože jejich místa bývají každé ráno několik hodin prázdná. Žena mu odpověděla, že měl přijít dřív.
To mi připadalo krásně absurdní. Oni přišli dřív jen ručníkem, zatímco sami dorazili později než většina lidí kolem bazénu. Přesto považovali nejlepší místa za svoje od chvíle, kdy na ně někdo za úsvitu položil osušku.
Manžel ženy se do hádky příliš nezapojoval. Stál kousek stranou a vypadal spíš otráveně než rozhořčeně. Ostatní členové skupiny si mezitím zabrali zbývající čtyři lehátka a evidentně čekali, jak to dopadne.
Žena mě vyzvala, abych se přesunula jinam. Zeptala jsem se kam.
Rozhlédla se kolem bazénu.
Volné nebylo nic.
Ručníky nakonec nikoho nepřesvědčily
Žena chtěla přivolat zaměstnance hotelu. Řekla jsem, že s tím nemám problém. U bazénu ostatně bylo uvedeno, že dlouhodobě nevyužívaná lehátka nemají hosté blokovat.
Přišel pracovník, žena mu vysvětlila, že jsme odstranili jejich ručníky. On se zeptal, jak dlouho byli pryč. Tvrdila, že jen na snídani.
Řekla jsem, že jsme u bazénu více než dvě hodiny a za celou dobu tu nikdo z nich nebyl.
Do toho se znovu ozval muž z vedlejšího lehátka a potvrdil to.
Pracovník jen řekl, že prázdná lehátka nelze rezervovat na celé dopoledne a ručníky samy o sobě místo nedrží. Žena se ještě chvíli hádala, ale bylo jasné, že tentokrát neuspěje.
Nakonec si s manželem sedli k baru a čekali, až se něco uvolní.
Přiznávám, že jsem měla velmi příjemné dopoledne.
Druhý den už bylo všechno trochu jinak
Čekala jsem, že ráno uvidíme šest ručníků na stejných místech. Byly tam jen dva a tentokrát na lehátkách skutečně seděl manželský pár z jejich skupiny. Zbytek dorazil později a hledal volná místa stejně jako ostatní.
Nikdo kvůli tomu neumřel.
Rodina nebyla nucena strávit dovolenou ve stoje a hotel se nezhroutil. Prostě neseděli každý den všichni vedle sebe na nejlepších místech u bazénu.
Žena mě následující dny ignorovala. Když jsme se míjeli u snídaně, dívala se jinam, což mi nijak nevadilo. Manžel ji jednou pozdravil a ona mu krátce odpověděla.
O dva dny později jsme navíc zjistili, že stejné lehátkové pravidlo začali využívat i ostatní hosté. Ručníky, které ležely dlouho bez majitele, už lidé nepovažovali za nedotknutelné.
Stačilo, aby to jednou někdo udělal první.
Chápu, když člověk na chvíli odejde
Nikdy bych někomu nesebrala lehátko, protože si šel zaplavat, pro pití nebo na toaletu. Stejně tak bych nesahala na cizí tašku nebo telefon. Každý přece někdy od lehátka na chvíli odejde a bylo by absurdní očekávat, že ho musí neustále hlídat.
Jenže tady nešlo o deset minut.
Každé ráno někdo položil šest ručníků na nejlepší místa, odešel a celá skupina se vrátila klidně za dvě nebo tři hodiny. Ostatní lidé mezitím stáli kolem bazénu a respektovali jakousi neviditelnou rezervaci, kterou si jedna rodina sama vymyslela.
Zajímavé bylo, jak samozřejmé jim to připadalo. Nešlo o prosbu, zda bychom jim místo ještě chvíli podrželi. Žena byla skutečně přesvědčená, že jsme si lehli na něco, co patří jí.
Protože tam položila ručník.
Od té doby mám na hotelové ručníky trochu jiný názor
Když dnes přijdu k bazénu a vidím prázdné lehátko s ručníkem, samozřejmě na něj okamžitě neskočím. Chvíli počkám a rozhlédnu se, jestli jeho majitel není ve vodě nebo u baru. To mi připadá normální.
Pokud ale někdo očekává, že si v sedm ráno rozešle osušky a v jedenáct přijde k připravenému bazénu, už mě jeho ranní organizační schopnosti příliš nedojímají.
Lehátko je podle mě obsazené člověkem.
Ne ručníkem.
A jestli chce někdo nejlepší místo u bazénu čtyři hodiny předem, existuje docela jednoduché řešení.
Může si na něj na ty čtyři hodiny sednout.
