Článek
S Davidem spolu bydlíme skoro tři roky a většinu domácích věcí jsme si dávno rozdělili bez větších hádek. Já častěji uklízím koupelnu a peru, on zase rád vaří a většinou připravuje večeře. Vaří dobře a hlavně ho to opravdu baví, takže jsem si v tomhle směru vlastně neměla na co stěžovat. Jen má jeden zvyk, který jsem nikdy nedokázala pochopit.
Když něco ochutnává, vezme vařečku nebo lžíci, strčí ji do pusy a potom ji klidně vrátí zpátky do hrnce. Za pár minut udělá totéž znovu. Poprvé jsem si toho všimla krátce po sestěhování a řekla mu, ať si vezme čistou lžičku nebo tu použitou alespoň opláchne. Podíval se na mě, jako bych právě navrhla sterilizovat kuchyň po každém soustu.
„Stejně se líbáme“
To byl jeho hlavní argument. Když spolu žijeme, spíme, pijeme občas ze stejné sklenice a líbáme se, nechápal, proč mi vadí jeho lžíce v omáčce. Chápala jsem, kam míří, ale mně to prostě připadalo nechutné. Navíc nešlo vždycky jen o jídlo pro nás dva.
David stejným způsobem ochutnával polévku, kterou jsme potom měli druhý den k obědu, nebo omáčku, kterou si brala i moje dcera z předchozího vztahu. Několikrát jsem ho na to upozornila, on se zasmál a chvíli používal čistou lžičku. Za deset minut se ale často vrátil ke starému zvyku. Bylo vidět, že to nedělá naschvál, prostě tak vařil celý život.
Časem jsem to přestala řešit pokaždé. Když jsem ho viděla, upozornila jsem ho, a když ne, raději jsem nad tím nepřemýšlela. Pak jsme ale pozvali na večeři několik známých. David se okamžitě nabídl, že uvaří pro všechny.
U návštěvy už mi to jedno nebylo
Mělo nás být osm a David naplánoval maso, dvě přílohy, omáčku a polévku. Den předem jsem mu proto řekla jedinou věc: ať tentokrát opravdu neochutnává jídlo stejnou lžící. Nechtěla jsem ho hlídat u sporáku, jen jsem chtěla, aby si uvědomil, že tentokrát to nebude jíst pouze naše domácnost.
David protočil oči a řekl, že samozřejmě nebude před hosty olizovat vařečku jako nějaké prase. Vysvětlila jsem mu, že hosté u vaření vůbec nebudou a právě o to jde. Podle něj jsem to zbytečně hrotila a v restauracích prý také nevím, co kuchař v kuchyni dělá. Odpověděla jsem, že právě proto nemusíme podobné věci dělat ještě doma.
V sobotu začal vařit už odpoledne. Já připravovala stůl a uklízela poslední věci, když jsem přišla do kuchyně právě ve chvíli, kdy ochutnával omáčku. Lžíci vytáhl z hrnce, strčil ji do pusy a vrátil zpátky. Stačilo, abych řekla jeho jméno, a sám okamžitě věděl proč.
Zasmál se, vzal čistou lžičku a slíbil, že už si dá pozor. Asi o deset minut později jsem přišla znovu a viděla ho nad polévkou. Stejná lžíce, stejný pohyb a zpátky do hrnce. Tentokrát už mě to přestalo bavit.
Podle něj jsem z toho dělala hygienickou katastrofu
Řekla jsem mu, že takhle připravené jídlo návštěvě podávat nechci. David se ohradil, že je zdravý, žádnou nemoc nemá a polévka se navíc vaří, takže se nikomu nic nestane. Možná měl pravdu a nikomu by skutečně vůbec nic nebylo. Jenže já jsem mu položila jinou otázku.
Zeptala jsem se, jestli by před večeří klidně oznámil hostům, že několikrát olízl lžíci a zase ji ponořil do společného hrnce. Pokud je to podle něj úplně normální, neměl by být důvod to před nimi tajit. Chvíli mlčel a potom řekl, že lidem přece nemusíme popisovat každý detail přípravy. To mi připadalo jako docela jasná odpověď.
Nakonec položil vedle sporáku několik malých lžiček a začal při ochutnávání používat pokaždé jinou. Problém byl během půl minuty vyřešený. Nechtěla jsem po něm nic složitého a ani jsem neměla potřebu se k tomu během večera vracet. David to ale udělal za mě.
Chtěl si ze mě udělat legraci
Jídlo se povedlo a všichni ho chválili. Jeden kamarád se Davida zeptal, jak připravuje omáčku, a on začal vysvětlovat recept. Pak se podíval na mě a s úsměvem dodal, že tentokrát byla příprava speciálně hygienická, protože doma máme potravinovou policii.
Samozřejmě se všichni začali ptát, co tím myslí. David popsal, že mu zakazuju ochutnávat jídlo stejnou lžící, protože mi vadí, když ji po olíznutí vrátí do hrnce. Čekal zřejmě, že se všichni zasmějí hlavně mně. Reakce byla trochu jiná.
První kamarádka se zatvářila a zeptala se, jestli to při dnešní večeři opravdu nedělal. David s úsměvem odpověděl, že jen dvakrát, než jsem ho chytila. U stolu nastalo krátké ticho a jeden známý řekl, že doma s partnerkou by mu to možná bylo jedno, ale při vaření pro návštěvu rozhodně ne. Další žena se hned zeptala, jestli David takhle ochutnává pokaždé, když někoho zveme.
Najednou už to nebyla moje posedlost
David se snažil celé téma zachránit vtipem. Tvrdil, že všichni jsou najednou strašně citliví a při grilování lidé také používají stejné náčiní na různé věci. Jenže už se nikdo nesmál tak, jak zřejmě očekával. Já jsem jen připomněla, že právě proto jsem ho před vařením prosila, ať použije čisté lžičky.
Jedna kamarádka pak prohlásila, že kdyby to nevěděla, byla by úplně spokojená. Teď ale bude při každé polévce u nás přemýšlet, kolikrát ji David při vaření ochutnal. Řekla to s úsměvem, takže se nakonec zasmáli všichni. Davidovi ale už pointa evidentně došla.
Po odchodu návštěvy mi vyčetl, že jsem se ho mohla zastat. Podle něj jsem měla říct, že ostatní přehánějí, místo abych nechala všechny dělat z něj člověka, který vaří nehygienicky. Připomněla jsem mu, že celé téma otevřel on, protože si chtěl udělat legraci ze mě. Jen se ukázalo, že ostatním připadal jeho zvyk divnější než moje připomínka.
Druhý den ležely u sporáku čisté lžičky
David se zvyku neodnaučil ze dne na den. Několikrát jsem ještě viděla, jak automaticky zvedne stejnou lžíci k puse, pak se zarazí a sáhne po jiné. Časem to ale přestal dělat téměř úplně. Žádný velký domácí hygienický režim jsme kvůli tomu zavádět nemuseli.
Když ochutná moje pití nebo si vezme sousto z mého talíře, skutečně z toho nešílím. Nechci ani, aby při vaření zašpinil dvacet kusů nádobí. Stačí mi jednoduché pravidlo: lžíce, která byla v puse, už nejde zpátky do společného hrnce.
David dnes přiznává, že mu to předtím nepřišlo vůbec zvláštní, protože to tak dělali doma odjakživa. Jeho máma prý při vaření ochutnává úplně stejně. Když jsme u ní byli naposledy na obědě, všimla jsem si toho také a podívala se na Davida. Jen se na mě usmál a oba jsme raději mlčeli.
Polévku jsme snědli.
Před návštěvou už mu nic připomínat nemusím
Dodnes si myslí, že doma je celý problém trochu nafouknutý a lidé jsou mnohem méně sterilní, než si představují. Možná má v něčem pravdu. Já zase nevidím důvod testovat odolnost lidského organismu zrovna u společného hrnce guláše. Naštěstí už máme dost jiných drobností, kterými si dokážeme lézt na nervy.
Jedna věc mě ale baví. Kdykoli dnes vaří pro návštěvu, sám si předem položí vedle sporáku několik čistých lžiček. Použije jednu, odloží ji a při dalším ochutnání vezme novou. Nikdo ho nemusí kontrolovat ani upozorňovat.
A hlavně už u toho nevysvětluje, že se přece stejně líbáme.
