Článek
Telefony měním přibližně jednou za čtyři roky a ten starý většinou pošlu dál. Nemám potřebu mít doma zásuvku plnou elektroniky, kterou už nikdy nezapnu. Tentokrát jsem proto několik dní po koupi nového telefonu nafotil původní přístroj a vystavil ho na běžný internetový bazar.
Byl starý něco přes tři roky, ale pořád fungoval bez problémů. Baterie už samozřejmě nevydržela jako nová a na rámu byly dvě drobné oděrky, což jsem do inzerátu normálně napsal. Displej nebyl prasklý, fotoaparát fungoval a telefon jsem před prodejem vrátil do továrního nastavení.
Cenu jsem nastavil na 5 500 korun. Během prvního dne mi přišlo několik klasických nabídek typu „dám tři tisíce a přijedu hned“. Ty jsem ignoroval.
Pak napsal muž jménem Roman.
Chtěl telefon vidět osobně
To mi vyhovovalo. U podobných věcí mám mnohem radši osobní předání než posílání zásilky člověku, kterého jsem nikdy neviděl. Roman se zeptal na baterii, stav displeje a jestli funguje nabíjení. Odpověděl jsem mu a domluvili jsme se, že se zastaví následující odpoledne.
Přišel přesně. Byl přibližně v mém věku, působil normálně a hned řekl, že telefon kupuje pro syna. Sedli jsme si na pár minut v kavárně a já mu přístroj předal, aby si ho vyzkoušel.
Zapnul ho, prošel nastavení, vyzkoušel fotoaparát a připojil se na Wi-Fi. Dokonce si prohlédl rám a upozornil na jednu oděrku, která byla vidět i na fotografiích. Řekl jsem mu, že právě proto telefon neprodávám jako nový.
Nakonec se zeptal, jestli bych šel na pět tisíc. Souhlasil jsem. Poslal mi peníze okamžitou platbou, já zkontroloval účet a rozešli jsme se.
Považoval jsem obchod za vyřízený.
Večer přišla zpráva, že jsem mu prodal vadný telefon
Bylo něco po deváté, když mi Roman napsal. Tvrdil, že telefon po několika hodinách přestal reagovat na dotyk a několikrát se sám restartoval. Podle něj jsem o závadě musel vědět.
To mě překvapilo. Telefon jsem ještě den předtím normálně používal a nic podobného nikdy neudělal. Odpověděl jsem mu, že před prodejem fungoval a navíc si ho sám důkladně vyzkoušel.
Roman začal být nepříjemný. Napsal, že několik minut v kavárně samozřejmě neodhalí skrytou závadu a že je jasné, proč jsem se telefonu tak rychle zbavoval. Chtěl ho druhý den vrátit a dostat zpátky pět tisíc.
Nebyl jsem z toho nadšený, ale zároveň jsem nechtěl někomu nechat vadný telefon, pokud se opravdu něco pokazilo krátce po prodeji. Napsal jsem mu proto, ať ho přinese a podíváme se na něj.
Ráno mi ještě připomněl, že očekává celou částku v hotovosti.
To už mi připadalo trochu zvláštní.
Telefon vypadal na první pohled stejně
Roman přišel odpoledne. Tentokrát už nebyl tak příjemný jako při prvním setkání. Položil telefon na stůl a řekl, že od rána skoro nejde používat.
Zapnul jsem ho. Displej skutečně reagoval špatně a obraz několikrát problikl. Kdybych přístroj viděl poprvé, také bych řekl, že s ním něco není v pořádku.
Pak jsem si všiml rámu.
Na svém telefonu jsem měl malou oděrku u pravého dolního rohu. Nebyla velká, ale za tři roky jsem přesně věděl, kde je. Telefon přede mnou měl oděrku na horní straně a spodní roh byl téměř čistý.
Zeptal jsem se Romana, jestli telefon někde neupustil. Okamžitě řekl, že ne.
Vzal jsem ho do ruky a podíval se na zadní stranu. Tam už jsem si byl téměř jistý.
Chyběl další drobný škrábanec vedle fotoaparátu, který měl můj kus už několik let.
Naštěstí jsem měl fotografie
Před zveřejněním inzerátu jsem telefon nafotil z několika stran. Ne kvůli případnému podvodu, jen jsem chtěl, aby kupující viděli skutečný stav. Otevřel jsem tedy inzerát v telefonu a položil fotografie vedle přístroje, který mi Roman přinesl.
Rozdíl byl vidět.
Roman nejdřív tvrdil, že fotografie zkreslují. Potom řekl, že oděrky mohly být pod jiným úhlem méně viditelné. Zeptal jsem se ho, jak mohl zmizet škrábanec, který na fotografii je, a současně se objevit úplně nový na opačné straně.
Začal se rozčilovat, že z něj dělám podvodníka.
Řekl jsem, že zatím z něj nedělám vůbec nic. Jen tvrdím, že telefon, který mi přinesl, nevypadá jako ten, který si včera odnesl.
Pak mě napadlo zkontrolovat ještě jednu věc.
Sériové číslo rozhodlo během několika vteřin
Při přípravě telefonu k prodeji jsem si vyfotil krabičku a štítek s identifikačními údaji. Krabici jsem Romanovi nepředal, protože ji ani nechtěl, ale doma mi zůstala. Fotografii jsem pořád měl v telefonu.
V nastavení přístroje se dalo zobrazit jeho sériové číslo. Otevřel jsem ho a porovnal s fotografií krabičky.
Nesedělo.
Telefon byl stejný model, stejná barva i stejná kapacita paměti.
Jen to byl jiný kus.
Ukázal jsem Romanovi obě čísla. Tentokrát na několik vteřin přestal mluvit.
Pak řekl, že to nechápe a že jsem mu možná už včera prodal jiný telefon, než ke kterému patří krabička.
To by byla zajímavá teorie, kdybych ten přístroj několik let nepoužíval sám.
Najednou už peníze zpátky nepotřeboval tak naléhavě
Řekl jsem mu, že mu žádných pět tisíc nevrátím a telefon si rozhodně nevezmu. Pokud je přesvědčený, že jsem ho podvedl, může celou věc řešit oficiálně a já mám fotografie, komunikaci i údaje svého původního zařízení.
Roman se zeptal, jestli mu vyhrožuju policií. Odpověděl jsem, že ne. On tvrdí, že jsem mu prodal vadné zboží, já mám před sebou telefon s jiným sériovým číslem. Pokud chce spor někam posunout, nemám problém vysvětlit přesně tohle.
Jeho tón se změnil. Začal tvrdit, že se možná telefony nějak spletly doma. Syn prý používá stejnou značku a mohl vzít ze stolu špatný přístroj.
To už znělo úplně jinak než večerní zprávy o tom, jak jsem vědomě prodal vadný telefon.
Zeptal jsem se, jestli tedy může přinést ten správný.
Řekl, že se doma podívá.
Správný telefon už mi nikdy neukázal
Roman odešel s vadným přístrojem a večer mi napsal, že situaci vyřešil. Nic dalšího nevysvětlil. Zeptal jsem se, jestli našel telefon, který ode mě koupil.
Odpověď už nepřišla.
O několik dní později jsem si naši konverzaci ještě jednou prošel a přemýšlel, co se pravděpodobně stalo. Možná měl doma stejný model s rozbitým displejem a zkusil mi ho jednoduše vrátit místo funkčního kusu. Možná telefon patřil jeho synovi nebo někomu jinému.
Jistotu nemám. Klidně mohlo existovat i nějaké absurdní vysvětlení, při kterém dva stejné telefony skutečně někdo doma omylem prohodil.
Jenže kdyby šlo o obyčejnou záměnu, čekal bych po zjištění sériových čísel trochu jinou reakci.
Třeba omluvu.
Té jsem se nedočkal.
Nejvíc mě překvapilo, jak snadné by bylo naletět
Kdybych telefon před prodejem pořádně nenafotil, možná bych si rozdílů ani nevšiml. Stejný model, stejná barva a na první pohled podobný stav. Člověk po třech letech zná svoje zařízení dobře, ale když vám někdo sebejistě tvrdí, že je to přesně ten kus, který jste mu včera prodali, snadno začne pochybovat.
Kdybych mu vrátil pět tisíc, zůstal by mi doma vadný telefon, který jsem nikdy nevlastnil. Roman by měl moje peníze a pravděpodobně i funkční telefon.
A já bych si možná ještě vyčítal, že jsem prodal něco porouchaného.
Od té doby před každým prodejem elektroniky fotím nejen vzhled, ale i sériové číslo. Zabere to pár vteřin a člověk má alespoň nějaký důkaz, co skutečně předal.
Dřív by mi to připadalo zbytečně paranoidní.
Teď už ne.
Přes bazar prodávám dál
Celá zkušenost mě od podobných obchodů neodradila. Od té doby jsem prodal několik dalších věcí a všichni kupující byli úplně normální. Přijeli, zboží vyzkoušeli, zaplatili a už jsme se nikdy neviděli.
Přesně tak má podle mě bazarový prodej vypadat.
Jen už se trochu směju větě, kterou Roman napsal večer po nákupu. Tvrdil, že několik minut při osobním předání nestačí k tomu, aby člověk poznal skutečný stav telefonu.
Měl vlastně pravdu.
Někdy několik minut nestačí ani k tomu, abyste poznali skutečný stav kupujícího.
