Článek
Běhat jsem začala po třicítce a dlouho jsem to dělala úplně sama. Žádné závody, žádné medaile a žádná potřeba někomu dokazovat, kolik kilometrů zvládnu. Prostě jsem několikrát týdně obula boty a šla ven.
Pak mě kamarádka přemluvila do malé amatérské běžecké skupiny. Scházeli jsme se dvakrát týdně, někdy běhali intervaly, jindy delší trasu a jednou za čas jsme si dali společný test na pět kilometrů. Většina lidí byla úplně normální a každý řešil hlavně vlastní zlepšení.
Pak tam byl Radek.
Radek potřeboval být nejlepší hlavně na internetu
Ve skutečnosti nebyl špatný běžec. Běhal rychleji než většina začátečníků a měl dobrou kondici. Jen měl jednu zvláštní potřebu: všechno okamžitě zveřejňovat.
Po každém tréninku dával na sociální sítě fotografie hodinek, trasy a výsledku. Když někdo zaběhl dobrý čas, Radek během několika minut vysvětloval, že on měl ten den těžké nohy, špatně spal nebo zrovna neběžel naplno.
Nejdřív mě to spíš bavilo. Každá skupina má někoho, kdo musí mít všechno trochu větší, rychlejší nebo lepší. Dokud tím nikoho neotravuje, člověk to neřeší.
Pak si několik lidí začalo všímat, že některé jeho výsledky vypadají podivně.
Radek například tvrdil, že uběhl pět kilometrů výrazně rychleji než při společném testu o několik dní dřív. Přitom na tréninku působil úplně stejně jako vždycky.
Jednou použil čas, který jsem zaběhla já
Měli jsme společný trénink na známé trase kolem řeky. Běželi jsme po dvojicích s krátkými rozestupy a trenér si časy zapisoval. Já měla ten den opravdu dobrý běh a poprvé se dostala pod hranici, o kterou jsem se několik měsíců snažila.
Měla jsem radost hlavně sama ze sebe. Trenér mi pogratuloval a večer jsem výsledek poslala manželovi. Na sociální sítě jsem nic nedávala.
Druhý den mi napsala jedna žena ze skupiny. Poslala mi screenshot Radkova příspěvku a zeptala se, jestli jí něco neuniká.
Radek tam měl svůj obvyklý obrázek z trasy a pod ním čas.
Můj čas.
Ne přibližně podobný.
Přesně stejný.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o náhodu
Dva lidé samozřejmě mohou zaběhnout stejný výsledek. Jenže trenér nám po tréninku poslal tabulku a Radek byl ten den skoro o dvě minuty pomalejší.
Podívala jsem se na jeho příspěvek znovu. Tvrdil, že konečně prolomil osobní rekord a že tvrdá práce se vyplácí. Pod tím už měl gratulace od známých.
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo být naštvaná.
Zeptala jsem se ho soukromě, jestli se nespletl při zadávání času. Odpověděl mi skoro okamžitě, že ne a že si výsledek měřil sám.
Napsala jsem mu, že trenér má v tabulce úplně jiný čas.
Radek odpověděl, že trenérovo měření nebylo přesné.
To už mi připadalo zajímavé.
Podle něj moje hodinky měřily špatně také
Zeptala jsem se, jak je tedy možné, že jeho údajný čas je na vteřinu stejný jako můj. Radek tvrdil, že je to náhoda. Pak začal vysvětlovat, že aplikace někdy upravuje výsledky a že GPS není stoprocentní.
Problém byl v tom, že jsem výsledek běžela na stejné trase, ve stejném tréninku a pod stejným měřením jako on.
Nakonec mi napsal, že nechápe, proč to vůbec řeším. Čas přece není moje vlastnictví a nikomu nic nevzal.
Technicky vzato měl pravdu. Nemůžete vlastnit číslo na stopkách.
Jenže když někdo vezme přesný výsledek jiného člověka a začne ho vydávat za vlastní osobní rekord, asi už nejde o matematiku.
O celé věci jsem nikde veřejně nepsala. Neměla jsem chuť rozjíždět válku ve skupině kvůli běhání, které dělám pro radost.
Radek ale udělal chybu sám.
Začal být ve výsledcích podezřele rychlý častěji
Během dalších týdnů zveřejnil několik dalších výkonů, které vůbec neodpovídaly tomu, jak běhal s námi. Nešlo o drobné rozdíly. Na internetu najednou zvládal tempa, při kterých nám na tréninku nestačil ani zdaleka.
Začali si toho všímat i ostatní. Nikdo mu nic neříkal přímo, ale při společných bězích už občas padaly poznámky, že Radek dnes asi zase šetří formu na sociální sítě.
Trenér dlouho nic neřešil. Výsledky mimo společné tréninky ho nezajímaly a každý si mohl zveřejňovat, co chtěl.
Pak Radek přišel s tím, že by chtěl běhat v rychlejší skupině.
Argumentoval právě svými posledními časy.
Trenér řekl, že není problém.
Jen si dáme kontrolní pětku.
Najednou byla GPS úplně vedlejší
Tentokrát jsme neběželi trasu, kde mohl člověk tvrdit, že hodinky něco špatně změřily. Šli jsme na atletický ovál.
Přesně známá vzdálenost, trenér se stopkami a několik dalších lidí kolem.
Radek vypadal před startem sebevědomě. První kilometr dokonce vyrazil tempem, které odpovídalo jeho internetovým výsledkům.
Pak začal zpomalovat.
Po třech kilometrech už bylo jasné, že svůj údajný osobní rekord nepřekoná. Poslední kola doběhl normálně, ale čas měl podobný jako vždycky.
Nebyl špatný.
Jen nebyl ani zdaleka tak rychlý, jak tvrdil.
Trenér se ho zeptal přímo
Po doběhu jsme se vydýchávali a trenér se podíval na výsledky. Radek začal téměř okamžitě vysvětlovat, že měl špatný den a poslední týden ho bolela noha.
Trenér jen řekl, že to chápe, ale rozdíl proti jeho posledním zveřejněným časům je opravdu velký.
Radek odpověděl, že venku běhá lépe než na oválu.
Někdo za mnou se začal smát.
Pak jedna žena ze skupiny řekla nahlas to, co už všichni věděli. Že problém možná nebude v oválu, protože některé Radkovy výsledky se nápadně shodují s časy jiných lidí.
Radek se na mě podíval.
Já nic neříkala.
Nemusela jsem.
Z rychlejší skupiny nakonec nic nebylo
Trenér z toho nedělal žádný soud. Řekl Radkovi, že podle společných výkonů patří zatím tam, kde běhá, a pokud se zlepší, může přejít později.
Radek se urazil. Tvrdil, že jeden nepovedený test nic nedokazuje a že jeho vlastní měření má větší vypovídací hodnotu.
Další týden na trénink nepřišel.
Ani ten následující.
Po měsíci ze společné skupiny odešel úplně.
Na sociálních sítích běhal dál.
A podle všeho stále velmi rychle.
Můj čas si nakonec přepsal
Asi dva týdny po testu jsem se ze zvědavosti podívala na jeho starý příspěvek. Čas už tam nebyl. Zůstala fotografie a obecná věta o povedeném tréninku.
Nikdy se mi neomluvil a ani jsem to po něm nechtěla.
Celá věc byla vlastně směšně malá. Nešlo o peníze, práci ani nějakou skutečnou škodu. Vzal cizí běžecký čas a pár lidí mu zatleskalo na internetu.
Jen jsem díky tomu pochopila, jak snadné je na sociálních sítích vypadat jako úplně jiný člověk.
Fotografie po běhu vypadá stejně, ať jste pět kilometrů zvládli za dvacet minut, nebo za třicet. Hodinky ukazují přesně to, co na obrazovku napíšete.
Problém nastane až ve chvíli, kdy vedle vás někdo pustí skutečné stopky.
Já běhám pořád
Do rychlejší skupiny jsem nakonec po několika měsících přešla já. Ne proto, že bych byla nějaký talent, ale protože jsem dál chodila na tréninky a časy se pomalu zlepšovaly.
Svoje výsledky občas zveřejním také. Hlavně když se mi něco opravdu povede.
Už se ale směju pokaždé, když někdo na internetu napíše, že čísla nelžou.
Čísla možná ne.
Lidé kolem nich docela klidně ano.
