Článek
S dcerou jsme šli do hypermarketu na úplně obyčejný nákup. Nic zvláštního, pár věcí do domácnosti, něco k jídlu a pak zase domů. U klasických pokladen byla jako obvykle otevřená snad jedna normální kasa, zatímco většina zákazníků mířila k samoobslužným.
Šli jsme také. Nákup jsem namarkoval, zaplatil kartou a v tu chvíli se kasa rozhodla, že dnešní jednoduchý nákup bude přece jen o něco zajímavější. Na displeji vyskočila chyba a celé zařízení přestalo normálně reagovat.
Zavolal jsem prodavačku, která měla samoobslužné pokladny na starosti. Podívala se na kasu a řekla mi, že s tím musí pomoct kolegyně. Jenže kolegyně zrovna neměla čas.
A já jsem měl vedle sebe malé dítě a nákup, který jsem právě zaplatil.
Platba z účtu odešla
Vytáhl jsem telefon a otevřel elektronické bankovnictví. Karetní platba z hypermarketu tam byla. Částka odpovídala nákupu a peníze byly stržené.
Z mého pohledu tedy nebylo moc co řešit. Zboží jsem namarkoval, kartu přiložil, obchod si vzal peníze a problém měla jejich pokladna. Neměl jsem chuť stát s dcerou dalších deset nebo dvacet minut vedle zaseknutého terminálu jen proto, že člověk, který umí chybu odstranit, má zrovna něco jiného.
Prodavačce jsem proto řekl, že platbu v bankovnictví vidím a čekat dál nebudu. Požádal jsem ji, aby mi otevřela výstup ze samoobslužné zóny.
Otevřela mi.
Vzali jsme vozík a odešli.
V tu chvíli jsem celou věc považoval za vyřešenou.
O pár minut později za mnou někdo běžel
Šli jsme s dcerou nákupním centrem a bavili se o něčem úplně jiném, když jsem za sebou uslyšel člověka, který na mě volá. Otočil jsem se a přicházel ke mně pracovník ostrahy.
Chtěl vědět, kam jdu a kde mám účtenku.
Řekl jsem mu, že účtenku nemám, protože samoobslužná kasa po zaplacení spadla do chyby. Zároveň jsem mu vysvětlil, že platbu mám normálně viditelnou v bankovní aplikaci a zaměstnankyně u pokladen o celé situaci věděla.
To ho příliš nezajímalo.
Podle něj se musíme vrátit.
Začal mi vysvětlovat, že bez účtenky nemůžu jen tak odejít a že jsem měl na místě počkat, až se situace vyřeší.
Tady už mě to začalo štvát.
Jejich kasa nefungovala, ale problém jsem měl najednou já
Nevadilo mi, že chtějí zkontrolovat, jestli je nákup zaplacený. To dokážu pochopit. Obchod má samoobslužné pokladny a někdo vychází ven s plným vozíkem bez účtenky, takže se ochranka zeptá.
Vadilo mi spíš to, jakým způsobem se celá situace během několika minut otočila.
Já jsem udělal všechno, co jsem měl. Nákup jsem namarkoval a zaplatil. Když se jejich zařízení pokazilo, zavolal jsem zaměstnankyni a situaci jí vysvětlil. Dokonce jsem si sám ověřil, že platba z účtu opravdu odešla.
Přesto jsem najednou po nákupním centru vypadal jako člověk, kterého musí ochranka nahánět s otázkou, kam jde a proč nemá účtenku.
Řekl jsem tedy pracovníkovi ostrahy, že dobře, vrátíme se. Podal jsem mu ale vozík a řekl, že když mě chce táhnout zpátky, může ho alespoň tlačit.
Vzal ho.
A já jsem vytáhl telefon a začal si celou situaci nahrávat.
Nahrávání se mu nelíbilo
Jakmile si všiml telefonu, jeho nálada se nijak nezlepšila. Začal komentovat, co si to vlastně dovoluju, a znovu opakoval, že nemám účtenku a měl jsem čekat u pokladny.
Nevím, co přesně očekával. Když mě někdo zastaví před dítětem, začne se mnou řešit údajně nezaplacený nákup a vede mě zpátky přes obchodní centrum, přijde mi docela rozumné mít zachycené, co se děje.
Nehádal jsem se s ním o to, jestli smí kontrolovat nákup. Opakoval jsem pořád stejnou jednoduchou věc: platba proběhla, v bankovní aplikaci ji vidím a u samoobslužné pokladny o problému věděli.
On měl svoje. Bez účtenky jsem měl čekat.
Šli jsme tedy zpátky.
Dcera šla se mnou a celou situaci samozřejmě sledovala. To člověku na náladě také nepřidá, protože obyčejný nákup se během chvíle změnil v malé divadlo, kterého se vůbec nechtěla účastnit.
Na informacích trvalo ověření pár minut
Došli jsme k informačnímu pultu, kde byla mladá zaměstnankyně. Vysvětlil jsem jí, co se stalo. Samoobslužná kasa po platbě spadla, účtenku nemám, ale v bankovní aplikaci vidím, že obchod peníze dostal.
Ukázal jsem jí platbu.
Na rozdíl od předchozího rozhovoru následovala úplně normální reakce. Slečna někam zavolala, ověřila si částku a během chvíle bylo jasno.
Nákup byl zaplacený.
Žádná krádež, žádný pokus odejít bez placení, žádný záhadný vozík zboží. Jen rozbitá samoobslužná kasa, která po úspěšné platbě nedokončila celý proces tak, jak měla.
Slečna se mi omluvila za to, že mě kvůli celé situaci naháněli po nákupním centru.
A mohli jsme jít.
Celé se to dalo vyřešit už u pokladny
Na celé věci mě vlastně nejvíc pobavila její jednoduchost. Stačilo, aby se u pokladny někdo podíval, zda platba skutečně proběhla. Případně si mohl obchod nákup poznamenat a ověřit ho stejným způsobem, jakým to nakonec udělala zaměstnankyně na informacích.
Místo toho mi bylo řečeno, že kolegyně nemá čas.
Tak jsem odešel.
A o pár minut později už měl čas pracovník ostrahy běžet za mnou přes nákupní centrum a vést mě zpátky.
Možná jsou jejich interní pravidla nastavená tak, že bez účtenky zkrátka musí situaci řešit. To respektuju. Stejně ale platí, že účtenku jsem neměl nikoli proto, že bych odmítl zaplatit, ale proto, že jejich vlastní zařízení selhalo po provedené platbě.
V tom vidím docela podstatný rozdíl.
Poslední slovo měla dcera
Když jsme konečně znovu odcházeli, byl jsem už hlavně rád, že můžeme jet domů. Nákup byl zaplacený, slečna na informacích to ověřila a omluvila se. Neměl jsem potřebu z celé věci dělat další desetiminutovou hádku.
Dcera to ovšem zhodnotila po svém.
Poznamenala něco v tom smyslu, že ten pán byl nějaký protivný.
Nevím, jestli ji pracovník ostrahy slyšel. Byl ještě dost blízko, takže je to docela možné.
Nic jsem jí na to neřekl.
Vlastně to celé shrnula docela přesně.
Příště si po zaplacení u samoobslužné pokladny asi zkontroluju nejen bankovní aplikaci, ale počkám i na ten kus papíru.
Ne proto, že bych se bál, že jsem nezaplatil.
Spíš proto, že už vím, kolik chození navíc může způsobit jedna účtenka, kterou rozbitá kasa nevydá.
