Článek
Když jsem po čtrnácti letech skončila v jedné práci, rozhodla jsem se naučit něco úplně jiného. Nechtěla jsem další roky dělat totéž jen proto, že už to znám. Přihlásila jsem se proto na několikaměsíční kurz zaměřený na práci s grafikou a základní tvorbu webů.
Bylo mi jednačtyřicet a hned při první hodině bylo vidět, že patřím mezi starší účastníky. Většině lidí bylo mezi dvaceti a třiceti, několik bylo přibližně v mém věku a jeden pán měl dokonce přes padesát. Nikdo to nijak neřešil, protože jsme tam všichni přišli ze stejného důvodu: něco se naučit.
Tedy skoro nikdo.
Tomášovi bylo podle jeho vyprávění třiadvacet a od začátku působil dojmem člověka, který už polovinu kurzu vlastně umí. Studoval něco kolem IT, dělal menší weby pro známé a ke každému výkladu měl připomínku. První dva týdny jsem ho skoro nevnímala.
Pak si všiml mě.
Začalo to několika vtipy
Jednou jsem se lektora zeptala na věc, kterou ostatní zřejmě pochopili rychleji. Tomáš seděl za mnou a polohlasem poznamenal, že dneska už se všechno dá najít na internetu. Dva lidé vedle něj se zasmáli a já jsem otázku nechala být.
Při další hodině jsme pracovali s programem, který jsem předtím nikdy nepoužívala. Udělala jsem chybu a musela část práce předělat. Tomáš se naklonil k člověku vedle sebe a řekl, že jeho máma by z tohohle programu asi zešílela.
Tentokrát jsem se otočila a zeptala se ho, kolik je jeho mámě. Odpověděl, že osmačtyřicet. Řekla jsem mu, že má tedy ještě sedm let, než se podle jeho měřítka stane technologicky nepoužitelnou.
Několik lidí se zasmálo tentokrát jemu. Tomáš se jen usmál a dál jsme to neřešili.
Myslela jsem, že pochopil.
Nepochopil
Tomáš neměl potřebu mě otevřeně urážet. Bylo to mnohem drobnější a právě proto otravnější. Když jsem se na něco zeptala, občas dodal, že tohle je opravdu základ. Když jsme pracovali ve dvojicích, snažil se mi vysvětlovat i věci, na které jsem se neptala.
Jednou při přestávce přišla řeč na to, proč jsme se do kurzu přihlásili. Řekla jsem, že bych časem chtěla změnit obor. Tomáš se mě úplně vážně zeptal, jestli mi nepřipadá riskantní začínat znovu v mém věku.
Nejdřív jsem měla chuť se ho zeptat, jestli si myslí, že v jednačtyřiceti už čekám jen na důchod. Nakonec jsem mu řekla, že riskantnější mi připadá dalších dvacet let chodit do práce, kterou už nechci dělat.
On na to odpověděl, že mladší člověk se nové věci přece jen učí rychleji.
Možná měl statisticky pravdu.
Jenže kurz nebyl statistika.
Po prvním měsíci se rozdíly začaly obracet
Zpočátku byl Tomáš skutečně jeden z nejlepších. Některé programy znal a úvodní úkoly zvládal za polovinu času. Jenže právě proto přestal dávat pozor.
Během výkladu měl často otevřený telefon, někdy přišel pozdě a několikrát odevzdal úkol až po termínu. Když se začaly probírat věci, které předtím neznal, jeho náskok rychle mizel.
Já jsem naopak musela pracovat od začátku. Po každé hodině jsem si doma znovu prošla postup, dělala cvičení a zapisovala si věci, které mi nebyly jasné. Některé jsem pochopila až napodruhé nebo napotřetí, ale jakmile jsem je pochopila, zůstaly mi.
Asi v polovině kurzu jsme dostali větší projekt. Měli jsme vytvořit jednoduchý web podle zadání a obhájit, proč jsme jednotlivé části udělali právě tak.
Můj projekt dostal jedno z nejlepších hodnocení.
Tomáš svůj odevzdal pozdě.
Najednou už věk nebyl hlavním tématem
Od té doby jeho poznámek výrazně ubylo. Nevím, jestli ho přešly samy, nebo si všiml, že člověk, kterého měl první týdny za nejslabší článek skupiny, už se docela drží.
Dokonce za mnou jednou přišel, když mu nefungovala část projektu. Narazil na problém, který jsem pár dní předtím řešila také. Ukázala jsem mu, kde má chybu, a za deset minut měl hotovo.
Poděkoval a odešel.
Neměla jsem potřebu mu připomínat jeho mámu ani rychlost učení po čtyřicítce. To by mi připadalo stejně trapné jako jeho předchozí poznámky.
Pak přišla závěrečná zkouška.
Byla rozdělená na praktickou a teoretickou část. Praktické části jsem se bála mnohem méně, protože člověk mohl skutečně ukázat, co umí. U teorie bylo několik desítek otázek a já jsem večer předtím ještě seděla nad poznámkami.
Tomáš vypadal naprosto v klidu.
Sedl si přímo vedle mě
Místa nám nikdo pevně neurčoval, takže jsme si postupně sedali ke stolům. Tomáš přišel později a zabral volnou židli po mé pravici. Ještě před začátkem řekl, že to snad budeme mít rychle za sebou.
Test začal a prvních dvacet minut bylo úplné ticho. Pak jsem zaslechla svoje jméno. Tomáš se na mě ani nepodíval a šeptem se zeptal, co mám u jedné otázky.
Neodpověděla jsem.
O několik minut později to zkusil znovu. Tentokrát chtěl vědět, jestli je správná druhá, nebo třetí možnost. Podívala jsem se na něj a řekla, že nevím.
Věděla jsem.
Jen jsem opravdu neviděla důvod riskovat vlastní zkoušku proto, aby člověk, který několik měsíců vysvětloval ostatním, jak jsou věci jednoduché, nemusel přemýšlet.
Tomáš se zatvářil dost otráveně.
Po zkoušce mi to vyčetl
Vyšli jsme na chodbu a čekali, až lektor opraví výsledky. Tomáš za mnou přišel a zeptal se, proč jsem mu nechtěla poradit. Řekl to tak, jako bychom měli nějakou předem domluvenou spolupráci, kterou jsem na poslední chvíli porušila.
Odpověděla jsem, že jsme byli u závěrečné zkoušky. Ne u společného domácího úkolu.
Tomáš tvrdil, že mu šlo jen o dvě otázky a nic by se nestalo. Navíc mi prý během kurzu také několikrát pomohl. To byla pravda a nijak jsem to nezpochybňovala. Jenže vysvětlit někomu při výuce, jak funguje program, a opisovat od něj při závěrečném testu mi připadaly jako dvě úplně jiné věci.
Pak řekl, že jsem se zachovala dost sobecky.
To už jsem se začala smát.
Připomněla jsem mu, že podle jeho teorie se mladší lidé učí rychleji. Předpokládala jsem tedy, že moje pomoc nebude potřeba.
Tentokrát se nesmál on.
Výsledky přišly za půl hodiny
Test jsem udělala bez problému. Praktickou část také a celý kurz jsem dokončila s hodnocením, se kterým jsem byla spokojená.
Tomáš nepropadl, jak by možná bylo pro příběh efektnější. Teoretickou část udělal také, jen o několik bodů hůř. Svět tedy dostal méně dramatický, ale podle mě mnohem uvěřitelnější konec.
Při předávání certifikátů jsme spolu normálně mluvili. Tomáš už mou neochotu poradit neřešil a já také neměla potřebu se k ní vracet.
Dokonce mi řekl, že můj závěrečný projekt vypadal dobře. Poděkovala jsem mu a tím byla celá naše malá válka definitivně uzavřená.
Nejzajímavější věc přišla až později.
Práci jsem našla dřív než on
Po kurzu jsem si nezačala říkat grafička ani programátorka. Na to jsem toho pořád uměla příliš málo. Našla jsem ale místo v menší firmě, kde potřebovali člověka na správu obsahu, jednoduché úpravy webu a komunikaci s klienty.
Moje předchozí zkušenost se zákazníky tam byla nakonec stejně důležitá jako nový kurz. Nastoupila jsem asi tři měsíce po jeho skončení a poprvé po dlouhé době mě práce zase bavila.
S několika lidmi z kurzu jsme zůstali ve společné skupině. Právě tam jsem se později dozvěděla, že Tomáš stále hledá něco, co by mu vyhovovalo. Několik nabídek údajně odmítl, protože mu připadaly pod jeho úroveň nebo nebyly dost dobře placené.
Nepotěšilo mě to. Ani jsem mu nepřála neúspěch.
Jen mě pobavila jedna věc.
Na začátku kurzu měl jasno, kdo má díky věku výhodu a kdo bude mít problém.
Realita se na věk nezeptala vůbec.
Dnes už bych mu možná i poděkovala
Jeho poznámky mě první týdny štvaly, ale zároveň ve mně probudily trochu tvrdohlavosti. Když někdo několikrát naznačí, že na něco nemáte, člověk má dvě možnosti. Buď tomu začne věřit, nebo ho napadne, že by bylo docela příjemné dokázat opak.
Já si vybrala druhou.
Neznamená to, že každý může ve čtyřiceti během několika měsíců změnit obor a všechno dopadne skvěle. Měla jsem štěstí na kurz, na nabídku práce i na lidi, kteří byli ochotni dát šanci někomu bez desetileté praxe.
Jen už dnes nevěřím větě, že jsem na něco „moc stará“, pokud jediným argumentem je číslo v občance.
A kdyby mi ji někdo znovu řekl, možná bych se ani nehádala.
Jen bych mu popřála hodně štěstí u závěrečného testu.
