Článek
Nikdy bych neřekla, že ve svém věku začnu vést malou válku s vlastním telefonem.
Já jsem totiž celý život byla člověk, který telefon používá hlavně na to, k čemu původně vznikl. Zavolat dětem, ozvat se sestře, popřát vnoučatům k narozeninám. Žádné sociální sítě, žádné aplikace, žádné objednávání jídla přes mobil.
Ještě donedávna jsem měla obyčejný tlačítkový telefon. Ten starý typ, co vydržel nabitý skoro týden a člověk na něm omylem nic nezmáčkl.
Jenže dcera mě minulý rok ukecala, že už prý nemůžu být „jak z pravěku“, a koupila mi dotykový telefon.
Dodnes si nejsem jistá, jestli to byl dobrý nápad.
Já totiž stejně skoro nikomu nevolám. Nemám ani pořádný tarif. Většinou volají děti mně, občas doktorka nebo někdo z rodiny. To mi stačí.
Jenže někdy na jaře jsem telefon ztratila.
Dodnes nevím kde. Asi jsem ho nechala v autobuse nebo v obchodě. Chvíli mě to mrzelo hlavně kvůli číslům a kontaktům, ale dcera mi pomohla koupit nový a zařídit novou SIM kartu i číslo.
Říkala jsem si: dobře, nový začátek.
No… moc dlouho ten klid nevydržel.
Měla jsem nové číslo asi tři dny, když mi poprvé volalo neznámé číslo.
Zvedla jsem to normálně slušně, protože pořád ještě patřím ke generaci, která si myslí, že když telefon zvoní, může se něco stát.
Na druhé straně byl nějaký mladý muž.
„Dobrý den, můžu mít pár krátkých otázek?“
Ani jsem nestihla pořádně odpovědět a už pokračoval:
„Do jaké věkové kategorie spadáte?“
„Uvažujete o spoření nebo investicích?“
„Řešíte finanční rezervu pro sebe nebo rodinu?“
A pak se rozjel úplně naplno.
Něco o dluhopisech, zhodnocení peněz, inflaci a budoucnosti. Mluvil tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměla. A čím víc jsem říkala, že nemám zájem, tím víc tlačil.
Nakonec začal i s tím, že dnes člověk musí myslet na budoucnost vnoučat a že kdo nechává peníze jen ležet na účtu, vlastně prodělává.
To mě úplně odzbrojilo.
Normálně mi cizí člověk do telefonu začal naznačovat, že pokud si nekoupím jejich nesmysl, vlastně kašlu na vlastní rodinu.
Vůbec jsem nevěděla, co mi vlastně nabízí. Jen jsem několikrát opakovala:
„Pane, já o nic takového nestojím.“
Jenže on vždycky na chvíli zmlkl a pak začal znovu jinak.
„Právě proto vám volám…“
„Vy tomu možná teď nerozumíte…“
„Od toho tam máme specialisty…“
A pak přišla věta:
„Náš kolega by vám všechno vysvětlil.“
V tu chvíli už jsem byla opravdu naštvaná.
Ne ani kvůli těm investicím. Ale kvůli tomu pocitu, že člověk řekne ne — a druhá strana se rozhodne, že to vlastně neplatí.
Jenže tím to neskončilo.
Další den zase jiné číslo.
Pak další.
Jednou energie.
Podruhé investice.
Pak pojištění.
Pak zase nějaké výhodné spoření.
A pořád dokola.
Nejdřív jsem byla slušná. Opravdu. Vždycky jsem poděkovala, odmítla a zavěsila.
Jenže oni volali znovu.
A začala jsem si všímat jedné věci. Čím slušnější člověk je, tím víc to ti lidé zkouší.
Když jsem řekla:
„Děkuji, nashledanou.“
Volali znovu.
Když jsem byla trpělivá, mluvili ještě déle.
A když jsem položila telefon moc rychle, za hodinu volalo jiné číslo.
Normálně jsem začala být nervózní pokaždé, když telefon zazvonil.
A to je na tom asi nejsmutnější.
Člověk si pořídí telefon, aby byl v kontaktu s rodinou, a nakonec má strach ho vůbec zvednout.
Nejhorší byl pořád ten chlapík přes investice.
Volal několikrát. Pokaždé jiné číslo. A vždycky stejný styl.
Nejdřív milý.
Pak chytrý.
Pak skoro manipulativní.
„Dneska člověk nemůže spoléhat na stát.“
„Musíte myslet na budoucnost.“
„Kvůli vnoučatům by člověk měl něco udělat.“
Jak kdybych byla nezodpovědná jen proto, že nechci poslouchat cizího chlapa, který mi po telefonu nabízí dluhopisy.
A tehdy jsem se naštvala.
Úplně obyčejně lidsky.
Zase zazvonilo neznámé číslo. A já už podle předvolby skoro poznala, kolik uhodilo.
Zvedla jsem to.
Na druhé straně zase nějaký muž.
„Dobrý den, můžu mít pár krátkých otázek?“
A tehdy mě napadl tak hloupý nápad, až byl krásný.
Začala jsem skoro šeptat.
„Pane… já vás špatně slyším.“
Okamžitě změnil tón.
„Aha, tak já budu mluvit hlasitěji.“
Já dál skoro šeptem:
„Já jsem starší… musíte opravdu nahlas…“
A on se chytil úplně dokonale.
Normálně slyším, jak něco mačká a říká:
„Tak moment, já si vás dám na hlasitý poslech.“
Pak začal skoro řvát:
„TAKŽE JAK JSEM ŘÍKAL—“
Já mezitím došla do kuchyně.
Vzala jsem největší hrnec, co mám.
Strčila jsem telefon dovnitř, zapnula reproduktor a začala do toho hrnce vařečkou mlátit.
Pořádně. Několik vteřin v kuse.
Takový rámus, že přes to stejně nemohl být telefon vůbec slyšet.
Pak jsem přestala.
A když jsem mobil vytáhla z hrnce, hovor už byl ukončený.
Od té doby je zvláštní klid.
A jestli si ten člověk příště rozmyslí, jestli bude celý den obtěžovat cizí lidi po telefonu, jedině dobře.
Telefon konečně zase používám hlavně na to, na co ho mám.
Na volání s rodinou a poslouchání, co zase provedla vnoučata.
