Článek
Nikdy bych nečekal, že to jednou napíšu, protože jsem vždycky patřil spíš k lidem, kteří si svůj budoucí život představovali úplně obyčejně. Partnerka, normální vztah, časem rodina, dítě, nějaký fajn společný režim, prostě věci, které jsem ještě před pár lety bral skoro automaticky jako přirozený směr.
Dnes je mi třiatřicet a místo toho jsem si před pár týdny pořídil psa.
A čím déle ho mám doma, tím víc si uvědomuju, že možná poprvé po dlouhé době necítím tlak, že něco musím neustále dohánět.
Když jsem o tom řekl kamarádům, samozřejmě si ze mě dělali legraci. Jeden hned poznamenal, že když si dnes ženy po třicítce běžně pořizují kočky a žijí samy, aniž by to někdo bral jako selhání, tak já jsem jen zvolil mužskou verzi téhož.
Smáli jsme se tomu, ale vlastně mě to donutilo přemýšlet, protože kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že budu ve třiatřiceti chodit večer domů k psovi a pomalu si zvykat, že možná žádná rodina nebude, asi bych tomu nevěřil.
Ne proto, že bych vztahy nechtěl.
Spíš naopak. Já je chtěl vždycky.
Nikdy jsem nebyl typ, co by tvrdil, že mu samotnému je nejlíp a nikoho nepotřebuje. Nemám problém s blízkostí, s odpovědností ani s tím něco budovat.
A upřímně, dlouho jsem si myslel, že pro normální vztah vlastně splňuju to základní, co by snad mělo dávat smysl.
Mám stabilní práci, několik let stejné místo, slušný příjem, vlastní auto, normální byt, žádné dluhy, žádné drama kolem sebe. Nepiju, nekouřím, neřeším hospody každý víkend, nehraju si na věčného kluka, co nechce dospět.
Myslím si, že ani nevypadám špatně, na základě zkušeností. Nejsem model, ale rozhodně nejsem člověk, který by měl problém se o sebe postarat nebo působit zanedbaně.
Jen mám poslední roky čím dál silnější pocit, že tohle všechno už dnes prostě nestačí ani jako výchozí bod.
Ne že by to automaticky mělo něco zaručit — to samozřejmě ne. Jen jsem asi čekal, že normálnost bude mít aspoň nějakou hodnotu.
Jenže často mám pocit, že právě normální chlap dnes působí skoro až moc obyčejně.
Randění jsem přitom zkoušel opravdu dlouho a různě. Seznamky, známí, doporučení přes kamarády, pár seznámení přes práci.
Začátky bývaly často docela slibné. Několik schůzek, normální komunikace, člověk měl pocit, že si rozumí.
Jenže pak často přišly zvláštní momenty, které člověk dřív vůbec neznal.
Jednou jsem byl na třetí schůzce s ženou, se kterou jsme si psali skoro tři týdny. Povídání přes zprávy skvělé, osobně taky bez problému. Seděli jsme v kavárně skoro dvě hodiny, smáli se, domluvili další setkání — a druhý den úplné ticho. Bez vysvětlení, bez jediné zprávy, prostě nic.
Jindy jsem zase po několika týdnech slyšel, že jsem prý až moc předvídatelný, protože když něco domluvím, tak to opravdu platí. Dodnes úplně nevím, jestli to byla výtka nebo jen zvláštní způsob, jak říct, že tam není dost napětí.
Jedna žena mi po měsíci napsala, že jsem moc v pohodě, ale že má pocit, že vedle mě není dost prostoru pro emoce. Přitom jsme se za ten měsíc ani jednou nepohádali, normálně jsme fungovali, chodili ven, mluvili o běžných věcech.
A někdy to bylo ještě absurdnější — jednou jsem po první schůzce slyšel, že jsem působil až moc slušně, a že si u mě není jistá, jestli bych uměl být i spontánní.
Člověk pak začne přemýšlet, jestli slušnost opravdu začíná působit jako nedostatek.
Pak se to skoro vždycky začalo lámat v podobném bodě.
Jednou jsem byl prý moc klidný.
Podruhé málo spontánní.
Málo ambiciózní.
Pak zase moc hodný.
To „moc hodný“ už jsem slyšel tolikrát, že by to skoro mohlo být razítko.
A přitom si pořád nejsem jistý, co přesně tím kdo myslí. Že odpovím, když někdo napíše? Že se ozvu? Že když něco domluvíme, tak to platí?
Jeden kamarád mi na to řekl, že se prostě moc snažím. Že dnes člověk nesmí dát moc najevo zájem hned, protože tím údajně ztrácí přitažlivost.
Druhý má úplně opačný názor — ten zase tvrdí, že ženy dnes čekají, že je chlap bude neustále obrazně nosit na rukou, pořád překvapovat, vymýšlet něco navíc, neustále dokazovat, že je výjimečný.
Jenže mně obě tyhle polohy připadají trochu absurdní.
Jedna radí skoro nezájem, druhá permanentní výkon. To jako neexistuje něco mezi? Jenom dva extrémy, protipóly? To mi taky přijde jako blbost…
A člověk někde mezi tím vlastně přestává chápat, co je ještě normální.
Možná je problém i v tom, že dnešní doba vytváří kolem vztahů úplně jiná očekávání než dřív. Sociální sítě, seriály, nekonečné rady o tom, jak má partner vypadat, co všechno má dělat, jak má vztah působit.
Někdy mám pocit, že spousta lidí už nehledá člověka, ale pocit, že jejich vztah odpovídá nějaké představě, kterou někde převzali.
A realita pak zákonitě nestačí.
Neříkám, že to platí pro všechny ženy, to určitě ne. Ale z toho, co jsem poslední roky opravdu zažil, mám pocit, že u mnoha z nich už normální chlap prostě nestačí.
Často se čeká něco navíc — větší charisma, větší tah, větší energie, větší zážitky, větší jistota, větší sebevědomí.
A paradoxně ne vždycky s tím, že by podobné „něco navíc“ přicházelo i z druhé strany.
Někdy jsem měl dojem, že očekávání rostou mnohem rychleji než ochota sama něco budovat.
A čím mladší žena byla, tím víc to bylo často vidět.
Jako by už na začátku existoval seznam, co všechno by muž měl být, ale mnohem méně prostoru pro to, že vztah je přece normálně něco, co se tvoří postupně a oboustranně.
Možná to zní staromódně, ale občas mám pocit, že stabilnější vztah jsem měl v šestnácti než dnes ve třiatřiceti.
Tehdy stačilo, že si dva lidé rozuměli, chtěli spolu být a nějak se domluvili.
Dnes jako by každý zároveň nechával otevřená zadní vrátka, protože vždycky může přijít něco lepšího.
Poslední vztah skončil před pár měsíci.
Bez hádek, bez dramat.
Jen postupně.
Méně zpráv, méně času, méně zájmu.
A nakonec známá věta, že jsem skvělý člověk, ale něco tam chybí.
To „něco“ už dnes snad ani nechci analyzovat.
Po tomhle konci jsem byl poprvé opravdu unavený.
Ne naštvaný.
Jen unavený z toho, že člověk pořád dokola přemýšlí, jestli má být víc výrazný, míň dostupný, víc tajemný, míň čitelný.
Ve třiatřiceti už mě upřímně nebaví učit se hrát si na něco, co nejsem.
A tak jsem si pořídil psa.
Ráno vstávám dřív, večer jdeme ven, doma není úplné ticho a po dlouhé době mám pocit, že něco funguje jednoduše.
Bez testování, bez přepočítávání, bez pocitu, že člověk musí pořád něco navíc dokazovat.
Přitom i vím, že to jde, mám několik kolegů a kamarádu, kteří mají fungující vztahy už pár let. Dokonce jedni mí blízcí kamarádi tvoří pár už od prvního ročníku na střední škole, letos spolu budou dvacet let a mají spolu pětiletou holčičku. Samozřejmě v dnešní době budou právě oni asi taky výjimka. Ale možná právě tohle jejich krásné výročí mně donutilo přemýšlet o tom, o kolik těžší je najít si partnera dnes, než kdysi a že jsem sám, i když být nechci. A právě tahle moje kamarádka mi paradoxně jednou řekla, že si je zcela jistá, že kdyby nebyla s manželem tak dlouho, dneska by si asi nikoho nenašla, že si je jistá, že by taky byla sama.
Neříkám, že jsem vztahy vzdal úplně. Ani se tady nechci utápět v nějaké sebelítosti, že si „nemůžu najít ženskou.“ A taky, že chci nějak očerňovat čistě ženy a že problém je jen na jejich straně, samozřejmě život dneska funguje jinak i pro muže, takže ani tady se to neobejde bez zamyšlení.
Možná je problém ve mně…
Možná jen poprvé připouštím, že život nemusí vypadat tak, jak jsem si dlouho myslel.
A že někdy je obyčejný klid nakonec cennější než další pokus vysvětlovat, že normální člověk by snad pořád ještě mohl být dost.
