Článek
Budík zvoní tak, abych měl čas se obléknout, udělat si kafe a vyrazit tak akorát na spoj, který mě doveze do centra bez zbytečné rezervy. Nejsem člověk, který by si ráno sedl doma ke stolu a v klidu snídal. V tu dobu mám spíš pocit, že se teprve probouzím, takže jídlo řeším až po cestě nebo až v práci.
Když si večer nachystám něco z domu, mám vystaráno. Jenže to se mi nechce pokaždé. Často večer přijdu pozdě, něco udělám doma, ráno pak sáhnu jen po hrnku s kávou a jdu. V takových dnech se stavím v malém pekařství kousek od kanceláře. Je to podnik, kolem kterého bych dřív možná prošel bez povšimnutí, ale časem se z něj stal pevný bod ranní rutiny.
Otevírají brzy, takže když tam člověk dorazí pár minut před sedmou, většinou už je uvnitř několik lidí. Někdo evidentně kupuje snídani do kanceláře, někdo pečivo domů, někdo jen rychle něco do ruky a zase ven. Fronta se pohybuje rychle, prodavačky jsou na ranní provoz zvyklé. Člověk si vybere, co chce, zaplatí a jde dál.
Já si většinou vybírám podle toho, na co mám chuť. Někdy sladké, někdy slané. Jeden den koblihu, druhý den dalamánek, občas slanou kapsu, někdy něco, co jsem předtím ani nebral, ale ráno to vypadá dobře. Není v tom žádný systém, spíš momentální rozhodnutí podle nálady.
Platím skoro vždycky kartou. Hotovost u sebe ráno často ani nemám a karta je jednodušší. Přiložit, pípnout, odejít.
Poprvé jsem si zvláštní věci všiml ve chvíli, kdy jsem měl trochu naspěch. Vzal jsem si pečivo, prodavačka ho namarkovala a řekla:
„Čtyřicet čtyři osmdesát.“
Automaticky jsem odpověděl: „Kartou, prosím.“
Na displej pokladny jsem se skoro nedíval, spíš jsem koutkem oka sledoval čas a frontu za sebou. Teprve když otočila terminál, zahlédl jsem částku čtyřicet pět korun.
Na chvíli mě to zarazilo, ale za mnou už stáli další lidé a nechtělo se mi kvůli dvaceti haléřům nic řešit. Přiložil jsem kartu, zaplatil a šel dál. Cestou do kanceláře jsem si říkal, že jsem se možná přeslechl. Nebo že si cenu spletl mozek v ranním poloospalém stavu.
Jenže o pár dní později se stalo něco podobného znovu.
Tentokrát jsem měl jiný nákup, částku si přesně nepamatuju, ale zase končila haléři pod celou korunou. Jakmile jsem řekl, že budu platit kartou, prodavačka částku bez zaváhání zaokrouhlila nahoru.
Podruhé jsem to zase nechal být. V podstatě ze stejného důvodu jako poprvé. Ráno člověk nechce dělat debatu kvůli pár haléřům, navíc když kolem stojí další lidé a každý pospíchá do práce.
Ale začalo mi to vrtat hlavou.
Nešlo o peníze v tom smyslu, že bych řešil dvacet haléřů. Šlo spíš o to, že jsem si neuměl vysvětlit, proč to někdo dělá. Když platím kartou, systém přece bez problému vezme přesnou částku. Není potřeba nic zaokrouhlovat, protože nejde o mince v peněžence.
Třetí situace přišla asi za týden.
To ráno jsem si vzal slanou kapsu a něco sladkého k tomu. Prodavačka markovala nákup a já už tentokrát sledoval displej pokladny.
49,80.
„Padesát,“ řekla.
„Kartou, prosím… promiňte, je to 49,80,“ ozval jsem se.
Prodavačka se na okamžik úplně zastavila. Podívala se na mě, jako by si nebyla jistá, jestli slyšela dobře.
„Prosím?“
„Čtyřicet devět osmdesát,“ zopakoval jsem klidně.
Ten výraz si pamatuju dodnes. Nebyl to ani vztek, spíš směs překvapení a nepochopení. Jako bych právě řekl něco úplně absurdního.
„Děláte si srandu? Není to jedno?“
Za mnou už stáli další lidé a bylo cítit, že fronta zpozorněla. Jeden muž za mnou se lehce naklonil, jako by chtěl vidět, co se děje. Mladá holka za ním se dívala střídavě na mě a na prodavačku.
„Ne, není,“ odpověděl jsem. „Proč to zaokrouhlujete?“
Na chvíli bylo ticho.
Prodavačka zřejmě nechtěla zdržovat, tak bez další debaty částku opravila, na terminálu se objevilo 49,80 a já zaplatil.
Celá situace trvala možná deset vteřin, ale pod pohledy lidí za mnou jsem měl pocit, že jsem právě řešil něco, co ostatním připadá úplně směšné.
Cestou do kanceláře jsem si to znovu přehrával v hlavě. Dvacet haléřů. Směšná částka. Člověk ji skoro ani nevnímá.
Jenže mně pořád nešlo o těch dvacet haléřů.
Kdybych platil hotově, chápal bych to. Konečná suma se při placení v hotovosti zaokrouhlí, protože haléřové mince nejsou. Ale karta přece přesně odečte to, co je na účtence. Cena je jednou daná a nemá se měnit jen proto, že někdo usoudí, že dvacet haléřů nikoho nezabije.
Navíc prodavačka z toho stejně nic neměla. Nebylo to dýško, nebylo to nic navíc pro ni. Prostě jen automatické zaokrouhlení nahoru.
Od té doby už si dávám pozor a vždycky sleduju displej.
A co je zajímavé – mně už od té doby nezaokrouhlila nic ani jednou.
Jakmile mě vidí, částku řekne přesně a přesně ji taky zadá do terminálu.
Jenže změnilo se něco jiného.
Když ráno přijdu a pozdravím, odpoví sice taky, ale kysele, napůl huby, jako kdyby ji to stálo zbytečné úsilí. A přitom se na mě dívá způsobem, ze kterého je jasné, že mě má za magora, který musí rýpat i ve věcech, které podle ní nestojí za řeč.
Přitom já tam chodím dál. Pečivo mají dobré, je to po cestě a celé to vlastně není nic zásadního.
Jen si pokaždé říkám, že některé věci člověk neřeší kvůli částce, ale kvůli tomu, že když je něco jednou dané, nemá se to měnit podle toho, kdo zrovna stojí za pokladnou.
Dvacet haléřů nikoho nespasí ani nezruinuje. Ale princip zůstává princip
