Článek
Po té chřipce začínám fakt vážně přemýšlet, jestli má naše zasnoubení vůbec smysl.
Možná to zní přehnaně, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc si říkám, že způsob, jakým se k vám partner chová ve chvíli, kdy jste opravdu nemocní, hodně vypovídá o tom, jak vás vlastně vnímá a co od toho vztahu očekává. Když člověk nezvládne stát při vás ani ve chvíli, kdy jste na dně, co to asi říká o budoucnosti?
Je mi pětatřicet, snoubence dvaatřicet. Jsme spolu čtyři roky, rok spolu bydlíme a nedávno jsme se zasnoubili. Ještě před pár dny bych řekl, že všechno jde správným směrem.
Vrátili jsme se ze zahraničí, byli jsme na svatbě kamarádů, a cestou domů mě skolila tak brutální chřipka, že jsem na letišti omdlel přímo ve frontě na odbavení. Museli ke mně záchranáři nebo jak se říká tomu zdravotnímu personálu na letišti. Prohlédli mě, změřili tlak, dali nějaké pohotovostní léky předpokládám, protože mi, alespoň na nějakou chvilku trošku ulevili, ujistili se, že opravdu můžu letět a pustili nás dál.
Nebyla to ale obyčejná rýma nebo únava po cestě. Bylo jasné, že je něco hodně špatně.
Let domů byl peklo. Každou chvíli jsem běhal na toaletu — doslova asi každých patnáct, dvacet minut. Silný průjem, dehydratace, zimnice. Bylo mi trapné to vůbec říkat nahlas, ale snoubenka to věděla, protože to nešlo přehlédnout. Člověk si v letadle moc soukromí neužije, zvlášť když neustále vstává a prodírá se kolem ostatních cestujících - ti z toho mimochodem samozřejmě vůbec nebyli šťastní, dívali se na mně, jak kdybych měl choleru a ne jednou jsem slyšel polohlasné poznámky o tom, jak mně vůbec mohli pustit do letadla atd.. Moc mi to bohužel nepřidalo a styděl jsem se za něco, co jsem v tu chvíli už nemohl ovlivnit. Samozřejmě bych ale lhal, kdybych tvrdil, že jsem nebyl šťastný, že si mně tam někde nenechali.
Když jsme pak konečně dorazili domů, sotva jsem vyšel schody. Udělaly se mi mžitky před očima, musel jsem si sednout na schod a chvíli jen čekat, než se mi přestane motat hlava. Nakonec jsem se nějak dopotácel do postele.
Během naší nepřítomnosti u nás přespávala její máma, hlídala kočku a zalívala kytky.
Druhý den ráno se snoubenka vzbudila kolem půl deváté. Jakmile se pořádně probrala, požádal jsem ji, jestli by nemohla skočit do lékárny nebo do obchodu koupit něco proti průjmu, něco na žaludek a třeba iontový nápoj — Magnesii, Kofolu, ionťák, cokoliv. Ani jsem nevěděl co můžu a nemůžu, takhle mi totiž ještě fakt nebylo snad nikdy. Byl jsem úplně vysušený. Každá sklenice vody ze mě byla za deset minut zase venku.
Čekal jsem vlastně automaticky, že když mě vidí v tomhle stavu, ani se nebudu muset doprošovat. Když je člověku opravdu zle, partner obvykle sám začne přemýšlet, co by mohl udělat — jestli přinést léky, uvařit čaj, udělat vývar, prostě něco.
Její první reakce byla:
„To tam musím hned teď?“
Možná jsem měl říct jasné ano. Jenže jsem nechtěl znít protivně, tak jsem odpověděl:
„Klidně si dej kafe a nachystej se, ale fakt jsem úplně dehydrovanej a je mi strašně blbě.“
Jen přikývla. Ale už ten její nečitelný, až zachmuřený výraz mně úplně zarážel. Jako bych ji opravdu obtěžoval.
Pak sešla dolů a začala si s mámou povídat o cestě. Seděly spolu v kuchyni, snídaly, probíraly svatbu, let, lidi, všechno možné.
Ležel jsem nahoře a mezitím běhal mezi postelí a záchodem.
Kolem jedenácté pořád nic.
Její máma si pak šla dát sprchu, tak jsem sešel dolů znovu a připomněl jí to.
Tentokrát už podrážděně odsekla:
„Nech mě se aspoň rozloučit s mámou. A proč sis to nekoupil už na letišti? Pojedu potom.“
To mě absolutně odzbrojilo.
Na letišti jsem pár hodin předtím omdlel a sotva stál na nohou. Představa, že tam ještě obíhám obchody a sháním léky za letištní ceny, byla absurdní.
Navíc člověk v takovém stavu myslí jen na to, aby vůbec došel k odletové bráně a nesložil se znovu.
Čekal jsem dál.
Nějak ve dvanáct třicet jsem to vzdal.
Stáhl jsem si poprvé v životě rozvozovou aplikaci a objednal si expresně léky, Sprite a něco na žaludek. Upřímně mě až skoro překvapilo, že to dorazilo už před čtrnáctou hodinou, díky bohu za to.
Když kurýr zazvonil, její máma se zeptala:
„Co to je?“
Řekl jsem, že jen léky, protože mi není dobře a nechtěl jsem nikam jezdit.
A ona na to úplně přirozeně:
„To sis nemusel objednávat, já bych pro to klidně zajela.“
A v tu chvíli mi to celé došlo ještě víc.
Obchod máme asi čtvrt kilometru od domu. Autem tři minuty. Celá cesta tam a zpět by zabrala maximálně patnáct minut.
Já mezitím pět hodin čekal nahoře v posteli.
Pět hodin.
Nešlo přitom o nic velkého. Nepotřeboval jsem, aby kolem mě někdo seděl celý den, jen jednu jednoduchou věc: dojít koupit základní věci, když je člověku opravdu zle.
A právě to mě zneklidňuje nejvíc.
Protože když je partner nemocný tak, že sotva stojí, člověk by snad měl automaticky přepnout do režimu: Co potřebuješ? Jak ti ulevit? Co můžu zařídit?
Místo toho už jsem měl opravdu nefalšovaný pocit, že ji hrozně obtěžuju.
A čím déle nad tím přemýšlím, tím méně mi připadá, že jde o drobnost.
Spíš o moment, kdy člověk zahlédne, jak by mohl vypadat zbytek společného života.
Dnes je to chřipka.
Ale co když jednou přijde něco horšího? Operace, vážná nemoc, dlouhá rekonvalescence?
Co když budu opravdu odkázaný na pomoc druhého?
Napadlo mě i to, že s někým, komu na vás záleží, často ani nemusíte prosit. Ten druhý prostě vstane a jde. Protože je to samozřejmé.
Když jsem se o tom později pokusil mluvit, řekla jen, že nechtěla být nezdvořilá k mámě, která u nás byla, a odejít od ní jen tak. Jenže ono to nebylo jen tak.
Tomu bych možná rozuměl deset minut, půl hodiny.
Ale ne pět hodin.
Pět hodin je rozhodnutí.
A právě proto teď vážně přemýšlím, jestli jsem nepřehlédl něco důležitého mnohem dřív.
Protože partner má být člověk, o kterého se můžete opřít.
A já si po tomhle poprvé nejsem jistý, jestli tohle opora vůbec je a jestli chci s někým takovým strávit zbytek života.
