Článek
Se snoubencem vedeme malou účetní kancelář. Není to žádný korporát, prostě normální menší podnikání, ale už několik let nás to slušně živí. Hodně nám pomáhá to, že oba umíme skvěle jazyky — já anglicky a německy, on anglicky a ukrajinsky — takže máme i klienty, kteří by jinak účetní hledali možná dost těžko.
Část klientů jsou rodina nebo známí přes rodinu. A u těch to občas funguje trochu po „staru“ — ne vždycky za peníze. Samozřejmě všechno normálně zaevidované, žádná bokovka, ale prostě se někdy domluvíme jinak. Jedna teta mi třeba jednou místo peněz přivezla tři plechy koláčů, domácí marmelády a ještě mi nacpala tašku zeleniny ze zahrady. Strejda po zabijačce zase přivezl klobásy, ovar a půlku uzeného. Táta na oplátku pomáhá mému snoubenci s autem, protože ten sice rád všechno rozebere, ale už ne vždycky ví, jak to složit zpátky. A nejednou jsem ho večer musela jet vyzvednout od rodičů, protože máma ho nakrmila k přecpání, táta nalil slivovicí a bylo po řízení.
Prostě u nás doma vždycky fungovalo, že když někdo něco umí, tak druhému pomůže, a nějak se to mezi sebou srovná.
Proto mi nikdy nepřišlo divné, že vlastní sestře dělám účetnictví zdarma.
Když začínala podnikat a rozjížděla organizaci svateb, měla ze začátku sotva pár zakázek do roka, takže jsem jí chtěla pomoct, aby měla aspoň o jednu starost míň. Jenže pak se jí začalo dařit, klientů přibývalo, zakázky větší, ceny šly nahoru… a účetnictví jsem jí pořád dělala já. Zadarmo. Už spíš ze zvyku než z nějaké domluvy, prostě to tak bylo. Je to moje mladší sestra a mám ji ráda - byla jsem ráda, že se jí v životě daří a že na tom můžu mít podíl. Nenapadlo mně dávat cenovku na službu z „lásky“.
A nikdy mě nenapadlo, že by se kolem toho jednou udělalo takové divadlo.
Před pár týdny jsme byli u rodičů na obědě a oznámili jsme, že se budeme brát. Samozřejmě klasika — máma nadšená, táta začal hned řešit, kolik bude sudů piva, a sestra se vyptávala na termín.
A protože se svatbami doslova živí, přišlo mi úplně logické zeptat se jí, jestli by mi s tím nepomohla. Zároveň jsem jí řekla, že bych chtěla, aby mi šla za svědkyni.
Se svědkyní souhlasila hned. Ale když přišla řeč na organizaci svatby, tak se na mě podívala se značnou nelibostí a úplně v klidu řekla, že pokud chci, abych měla svatbu přes ní, tak normálně za sazbu dle jejího ceníku služeb.
Nejdřív jsem čekala, že si jen dělá hloupou srandu. Nesmála se. Žádné, ráda to pro tebe udělám, žádné - dám ti alespoň slevu.
Řekla mi, že to je její práce, že nemůže dělat všechno zdarma a že taky potřebuje vydělávat. Že její práce má „hodnotu“ - nechápala jsem, moje snad ne? A řekla to celé takovým tím tónem, jako když dítěti vysvětluješ, že koláče nerostou na stromě.
A v tu chvíli mě to fakt nadzvedlo ze židle. Přišlo mi to celé absolutně nefér.
Protože já jí roky zdarma dělám účetnictví. Včetně věcí, které opravdu zaberou čas. Uzávěrky, přiznání, papírování, všechno. Nikdy jsem jí neposlala fakturu, nikdy jsem neřešila hodinovou sazbu, nikdy jsem jí neřekla, že taky potřebuju vydělávat.
Ten večer jsem to ještě probírala se snoubencem a pak i s rodiči. A čím víc jsme to rozebírali, tím víc mi docházelo, že mi vlastně ani nejde o tu svatbu, ale o ten princip.
Tak jsme jí druhý den řekli, že na svatbu samozřejmě pozvaná je, ale že už nebude svědkyně ani součást svatebního doprovodu. Upřímně, po téhle scéně jsem neměla chuť dělat, že je všechno v pohodě.
A když už jsme to řešili narovinu, dala jsem jí i všechny podklady na flashce a oznámila jí, že si odteď účetnictví bude řešit jinde.
Rodiče se postavili za mě. Máma jí řekla, že po tom všem, co jsem pro ni dělala, jí to od ní přijde dost vypočítavé.
Sestra se pak šla vypsat na sociální sítě, kde z toho udělala skoro drama o tom, jak rodina neumí respektovat její práci.
Několik lidí se jí zastalo. Což beru, každý má na to jiný pohled.
Jenže pak mi začali psát i lidi, kterým sama pomáhám s daněmi nebo účetnictvím, že jsem to prý přehnala.
Tak jsem se jich začala ptát, jestli by jim přišlo normální, kdybych sestře dál zdarma dělala účetnictví.
A tam už se začali zamotávat.
Někteří uznali, že asi ne. Ale pár lidí vytáhlo klasické „rodina si má pomáhat“.
Tak jsem jim řekla, že v tom případě letos jejich daňová přiznání taky dělat nebudu, protože rodinná výpomoc zjevně funguje jen jedním směrem.
Najednou začali couvat, že to tak nemysleli, že to je něco jiného, že přece není potřeba se hned urážet.
Ale upřímně — po tomhle už mě to prostě přešlo, někomu pomáhat jen tak. I laskavost má evidentně cenovku.
Teď sestra říká, že na svatbu nepřijde. Řekla jsem jí, že pokud to tak cítí, stačí potvrdit, že nedorazí, a hotovo.
Pak zase otočila, že to tehdy řekla v afektu a že to nemyslela vážně.
Jenže to už je teď její problém.
Má dva měsíce na to, aby si našla novou účetní. A já mám dost práce s vlastní svatbou a uvědoměním, že přísloví „pro dobrotu na žebrotu“ musí člověk brát vážně i ve vlastní rodině.
