Článek
„Copak to nechápeš? On si s tebou jen pohrává. Mladý chlap, stará baba,“ neudržela se Magda.
Zvedla jsem se. Ruce se mi třásly.
„Nikdy jste při mně nestáli tak jako on. Nikdy jste se neptali, jestli něco nepotřebuji. Jen jste očekávali, že tady prostě vždycky budu. Uvařím polévku. Usměju se. A teď, když mám tu drzost být… šťastná, chcete mi to vzít?“
Život v zapomnění
Nevím, kdy přesně jsem se začala cítit jako kus nábytku. Možná ve chvíli, kdy mi přestali volat k narozeninám. Anebo když ke mně vnoučata začala chodit jen pro kapesné, aniž by si sundali kabáty. Můj muž zemřel před šesti lety. A já? Zůstala jsem téměř v pětašedesáti v prázdném bytě s jeho fotografií na nočním stolku a s tichou televizí, která hraje jen tak do éteru.
Moje děti, Eva a Radek, žijí tak nějak „rychle.“ Až příliš rychle - jako z rychlíku. Tak rychle, že už nemají čas ani na nedělní polévku, ani na obyčejný rozhovor. Vnoučata – Magda a Karel – občas přijdou, ale vlastně se už o mě nezajímají. Když něco řeknu, odfrknou si, protočí oči. Jako bych byla stará, směšná bába. A přitom jsem pořád žena. Cítím. Toužím. Potřebuji blízkost.
Davida jsem poznala na rehabilitaci
Měla jsem problémy s páteří po pádu na schodech a on vedl cvičení pohybové terapie. O téměř dvacet let mladší než já. Široká ramena, měkký hlas, ruce – silné, ale jemné. Vždy pozorný, s tím svým vřelým: „Dobrý den, paní Hano, jak se dnes cítíme?“ A nebylo to naučené. Opravdu poslouchal.
Jednou mi řekl: „Je dobře, že jste přišla. S vámi je tu najednou nějak jasněji.“
Zasmála jsem se. Možná trochu rozpačitě. Ale něco se ve mně pohnulo. Jako by někdo zaklepal na dveře, o kterých jsem si myslela, že už dávno zarostly rzí.
Večer jsem se dlouho dívala do zrcadla. Přemýšlela jsem o vráskách, o šedivých vlasech. O tom, jestli se to ještě „hodí“. Jestli se člověk v tomhle věku smí zamilovat. A nebo jestli už konečně nastal čas přestat řešit, co si kdo pomyslí.
„Mami, a kdo to je?“ podívala se Eva na Davida, který si právě sundával kabát a zdvořile se usmíval.
„To je David,“ odpověděla jsem klidně. „Chtěla jsem, abyste ho poznali.“
Karel stihl hodit Magdě významný pohled a pak se oba, jako na povel, rozesmáli.
„Babi, to je tvůj kluk?“ zeptala se Magda s hranou vážností a mně se horko nahrnulo do tváří.
„Magdo, dost,“ okřikla jsem ji. „David je můj přítel. A zaslouží si stejný respekt jako kdokoli jiný.“
„Přítel?“ zopakoval Radek, který právě vešel do obýváku s lahví vína. „Mami, vážně? Vždyť je mladší než já.“
David k němu přistoupil a podal mu ruku.
„Těší mě. Snad si budeme rozumět,“ řekl klidně.
Eva jen protočila oči.
„Mami, vážně? Nestačí ti už naše společnost?“
„Stačila by,“ odpověděla jsem chladně, „kdybyste tu byli častěji než jednou za měsíc. A kdybyste se mi spíš snažili naslouchat než se smát.“
Rozhostilo se trapné ticho. David si sedl vedle mě a jemně mi stiskl ruku. Nemusel nic říkat. Byl tady – a to stačilo. A mně se hlavou honila jediná otázka: proč je moje štěstí pro ně takový problém?
Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na rodinu.
„Nejsem už jen vaše matka nebo babička. Jsem taky žena. A nehodlám se za to omlouvat.“
Dcera měla výtky
Eva přišla bez ohlášení. Vtrhla dovnitř jako vítr, ani si nesundala kabát.
„Mami, musíme si promluvit,“ řekla strnule a posadila se ke stolu. „Samy.“
Hned jsem věděla, o co půjde.
„Jde o Davida, že?“
„Samozřejmě že ano! Mami, copak to nevidíš? On tě využívá. To je přece jasné.“
Sevřela jsem rty. Nebyla jsem překvapená, ale stejně to bolelo.
„On mě alespoň poslouchá. Ty se ukážeš jen tehdy, když něco potřebuješ.“
„Protože jsem tvoje dcera! Nemělo by to být obráceně? Ty bys měla být oporou mně!“
Ironicky jsem se usmála.
„Celý život jsem byla. Vařila jsem, prala, starala se o tvoje děti. A teď, když mám někoho, kdo mi bez ptaní uvaří čaj a zeptá se, jak mi je, děláš ze mě blázna.“
„Nejde o to, že někoho máš,“ sykla. „Jde o to, koho máš. Je o hodně mladší. A až podezřele hodný. A takoví většinou něco chtějí.“
„Takže jsem už příliš stará na to, aby mě měl někdo rád?“
Eva zmlkla. Podívala se na mě s výčitkou.
„Bojím se, že ti ublíží,“ řekla tiše.
Přikývla jsem.
„Celý život jsem pro vás byla kulisa. A teď, když jsem začala žít podle sebe, vám to vadí?“
Dlouho na mě mlčky hleděla. Pak odešla. Zavřela jsem za ní dveře. A poprvé po dlouhé době… jsem neplakala.
Pocítila jsem neklid
Vrátila jsem se z nákupu a zaslechla hlasy z kuchyně. Magda a Karel seděli u stolu, sklonění nad telefonem.
„…a máma říkala, že byl kdysi v kriminále. A že si změnil jméno,“ šeptala Magda.
„No vždyť jsem říkal, že je to divnej týpek. Babička v tom lítá až po uši,“ přidal se Karel. „Určitě ji chce obrat a pak zmizet.“
Ztuhla jsem. Vešla jsem do kuchyně tak, aby nepoznali, že jsem slyšela jejich rozhovor. Usmála jsem se.
„Co je tak tajného? Řešíte babičku?“
„Ehm, ne… jen jsme koukali na film,“ zamumlala Magda a rychle zhasla obrazovku.
Neřekla jsem nic. Ale srdce mi bušilo jako o závod. Vzala jsem telefon a zavolala Davidovi.
„Musíš přijet. Potřebuju s tebou mluvit.“
Přišel asi za hodinu. Seděli jsme mlčky, než jsem našla odvahu.
„Kdo vlastně doopravdy jsi, Davide? Skrýváš přede mnou něco?“
„Hani…“ povzdechl si. „Nikdy jsem ti nelhal. Jen jsem neřekl všechno. Bál jsem se, že tě ztratím. Stejně jako další důležité lidi v mém životě.“
„Všichni tvrdí, že jsi se mnou kvůli penězům. Řekni mi pravdu.“
Sklopil oči. Pak klidně řekl:
„Měl jsem odsouzení za řízení pod vlivem alkoholu. Nebylo to nic těžkého. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale samozřejmě to nic neomlouvá a dobře to vím. Od té doby nepiju a začal jsem znovu.“
Dívala jsem se na něj dlouho. Cítila jsem vztek. Stud. Strach. Ale i pochopení.
„I tak jsi lepší než ti, co „nic neudělali“, a přesto mi ubližují každý den.“
Pohádali jsme se
Měla to být obyčejná večeře. Uvařila jsem lečo, upekla kynutý koláč. Chtěla jsem to zkusit ještě jednou. Vysvětlit. Ukázat, že David není žádné monstrum. Nestihla jsem to.
„Jak můžeš s někým takovým sedět u jednoho stolu?!“ vykřikla Eva hned ve dveřích, když Davida uviděla.
Za ní přišel Radek.
„Zjistili jsme si o něm všechno. Má kriminální minulost. Mami, ty ses úplně zbláznila?“
„Minulost,“ ozval se klidně David, „za kterou se nestydím. Protože jsem se s ní vyrovnal.“
„Nebudeme se dívat, jak nějaký chlap využívá naši matku!“ Radek udeřil pěstí do stolu. „Ne po tom všem, čím si prošla s tátou.“
David vstal.
„Promiňte. Nechtěl jsem vyvolávat konflikty. Jestli mám odejít, odejdu.“
„Ne!“ vykřikla jsem. „Zůstaneš. Dost. Můj život není vaše věc.“
„Copak to nechápeš? On si s tebou jen pohrává. Mladý chlap, stará baba,“ neudržela se Magda.
Zvedla jsem se. Ruce se mi třásly.
„Nikdy jste při mně nestáli tak jako on. Nikdy jste se neptali, jestli něco nepotřebuji. Jen jste automaticky počítali s tím, že tady prostě vždycky budu. Uvařím. Usměju se. A teď, když mám tu odvahu být… šťastná, chcete mi to vzít?“
Nastalo ticho. David stál u dveří.
„Vaši matku miluji. Ale pokud to má rozbít vaši rodinu, odejdu.“
Podívala jsem se na děti.
„Teď je to na vás. Buď přijmete, že mám právo na vlastní život. Nebo sem prostě přestaňte chodit.“
Přesně takhle se cítím
Seděli jsme s Davidem na lavičce v parku, u stejného rybníka, kde mi poprvé podal ruku, když jsem po rehabilitaci zakopla. Podzim nás obklopoval zlatem a chladem. Listí tiše padalo.
„Jestli chceš, odejdu,“ řekl. „Nechci tě odtrhnout od rodiny.“
Zavrtěla jsem hlavou, se slzami v očích.
„A co když už na tom nezáleží? Nepozvali mě na Magdiny narozeniny. Radek mi nebere telefon. Eva napsala, že si to musí promyslet. Jako by to byl nějaký ostudný skandál. Já… už jsem je vlastně ztratila.“
David mi pevně stiskl ruku.
„Hani, nechci být důvodem tvé samoty.“
„Ty jsi moje blízkost. Poprvé po letech se cítím živá. Slyšená. Potřebná.“
Podíval se na mě a jemně mi pohladil tváře.
„Uvidíme, kam nás to zavede. Možná to nebude snadné. Ale budeme v tom spolu.“
Přitiskla jsem se k němu. Poprvé jsem se nestyděla za svá léta ani za vrásky. Ten večer David zapálil v mé kuchyni svíčky. Uvařili jsme si jahodový čaj. V rádiu tiše hrála hudba.
A i když telefon mlčel a kalendář na zdi připomínal blížící se svátky, věděla jsem jedno. Už nejsem sama.
