Článek
Je mi 28 a před nějakou dobou jsem měl v loterii štěstí, které jsem fakt nečekal. Není to žádná částka, po které bych mohl dát výpověď a do konce života nic neřešit, ale na moje poměry je to opravdu hodně peněz. Zaplatím tím všechny výdaje, které mě už delší dobu dusí, splatím půjčku na auto, budu si konečně moct dovolit nějaké menší, ale vlastní bydlení, což bylo do teď doslova nemožné a ještě mi něco málo zůstane stranou, což je pro mě po dlouhé době dost uklidňující a osvobozující pocit.
Jenže místo toho, abych měl radost, řeším doma docela nepříjemný konflikt.
U nás v rodině totiž už roky funguje takový zvyk, že kolem babiččiných narozenin někdo vsadí loterii podle rodinných dat. Narozeniny, výročí, důležité roky, prostě čísla, která mají pro rodinu nějaký velký význam. Někdy jsme si podávali tiket společně, jindy si každý hrál sám za sebe, ale vždycky to bylo spíš jako tradice pro radost a pro zábavu, než něco, co by se bralo vážně.
Nikdy mezi námi nepadla žádná dohoda typu: když někdo vyhraje, rozdělí se automaticky s ostatními. Upřímně, ani mě nikdy nenapadlo, že by to někdo mohl brát takhle.
Tentokrát jsem si tiket koupil sám, za svoje peníze, a použil jsem některá ta čísla jako už mockrát předtím.
A tentokrát to vyšlo. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Když jsem to doma oznámil, ze začátku byli všichni nadšení. Gratulace, smích, otázky, kolik to je, klasická první radost.
Jenže po chvíli se začala atmosféra měnit.
Nejdřív nenápadné poznámky.
Že to jsou přece rodinná čísla.
Že bez té tradice bych nic nevyhrál.
Že by bylo fér se aspoň trochu podělit.
A během krátké chvíle už z toho nebyly narážky, ale docela otevřený tlak.
Někteří z rodiny jsou na tom finančně špatně, to je pravda. Jeden bratranec je momentálně bez práce, teta řeší dluhy, někdo další má taky svoje starosti. Jiní to nijak akutně nepotřebují, ale názor mají úplně stejně silný.
Já jsem řekl, že výhru dělit bohužel nechci.
A upřímně mi to pořád připadá logické.
Tiket jsem platil já.
Nikdy jsme neměli žádnou domluvu, že se případná výhra dělí.
Když jsem roky předtím prohrával, nikdo mi samozřejmě nic nevracel.
A hlavně nechci, aby se ze mě stal člověk, kterého si rodina spojí s tím, že když je problém, tak se jde za mnou.
Ta částka sice není tak obrovská, aby ze mě byl nějaký milionář, ale přesně ten princip mi vadí.
Neznamená to, že bych nechtěl pomoct vůbec. Řekl jsem, že pokud půjde o konkrétní situaci, třeba někomu jednorázově pomoct s menším dluhem nebo něčím akutním apod., nebráním se tomu.
Měl jsem i v plánu hned nakoupit i nějaké dárky a věci, o kterých vím, že někdo už dlouho potřebuje nebo chce. Pomoct zejména rodičům. Ale nechci peníze rozdělit stylem, aby každý dostal část jen proto, že jsem použil stejná čísla jako vždycky všichni.
Jenže právě tohle vzala část rodiny dost osobně.
Najednou jsem podle některých sobec.
Prý jsem se změnil.
Jedna teta dokonce prohlásila, že jsem „zbohatl díky rodině“.
A od té chvíle se část příbuzenstva se mnou skoro nebaví. Někteří přestali psát úplně, jiní se mnou mluví takovým tím způsobem, kdy je jasné, že jim něco leží v hlavě.
Rodiče jsou někde mezi. Říkají, že z principu mám pravdu a že nikomu nic nedlužím, ale zároveň dodávají, že kdybych něco málo dal, byl by klid.
Jenže právě tohle mi vadí asi nejvíc.
Dávat něco jen proto, aby byl klid.
Protože mám pocit, že jakmile to jednou udělám, už to nikdy nebude moje dobrá vůle, ale něco, co se ode mě bude čekat.
A hlavně, jak bych to celé vlastně provedl, někomu bych něco dal, ale jinému ne? Jednomu člověku ta výhra pomůže změnit život, ale pro více lidí to bude najednou jen malá finanční injekce. A nehodlám bazírovat na úvaze, že nějaké peníze, jsou lepší než žádné apod..
A asi nejvíc mě překvapilo, že mě na začátku vůbec nenapadlo, že to vlastně může takhle špatně dopadnout.
Hodně lidí se ptá, proč jsem jim to vůbec říkal.
Upřímně? Protože jsem to nebral jako něco, co bych měl tajit. Prostě jsem měl hroznou radost a přišlo mi normální říct to doma.
Spíš jsem čekal, že budou mít radost, že po tolika letech ta naše rodinná tradice jednou opravdu vyšla.
Místo toho teď řeším, jestli jsem podle vlastní rodiny sobecký člověk, který měl jen štěstí — nebo někdo, kdo jim něco dluží.
A čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám pocit, že kdybych ty peníze rozdělil jen kvůli tlaku, začal bych toho časem litovat.
