Článek
V práci jsem teprve krátce. Pořád mám pocit, že stojím jednou nohou venku a druhou uvnitř, že se ještě úplně nepočítám. Učím se jména, zvyky, nepsaná pravidla, snažím se pochopit, kdo s kým vychází a kdo koho raději obchází. Nejsem ten, kdo by měl v kolektivu pevné místo, spíš nová tvář, která se snaží zapadnout, nevyčnívat a hlavně nic nepokazit.
Když se začalo řešit obsazení směn přes Vánoce, bylo mi hned jasné, že to nebude oblíbené téma. Atmosféra v místnosti ztěžkla. Nikdo nechce být o svátcích v práci, každý chce být doma s rodinou, u stromečku, u večeře, nebo alespoň v klidu. Přesto bylo potřeba, aby někdo sloužil. Provoz se zastavit nedá, svátky nesvátky.
Rozhodl jsem se, že si vánoční směny vezmu. Ne proto, že bych se chtěl obětovat, a už vůbec ne proto, abych na tom vydělal. Prostě mi to v tu chvíli přišlo logické. Nemáme doma malé děti, Vánoce pro nás nejsou svázané s jedním konkrétním večerem a navíc jsem byl nový. Říkal jsem si, že je fér ukázat, že jsem ochotný přiložit ruku k dílu, když je potřeba. Upřímně, ani na vteřinu mě nenapadlo, že by to mohl někdo vnímat negativně.
Nečekal jsem vděčnost. Nečekal jsem poplácání po zádech ani pochvaly. Ale v koutku duše jsem si myslel, že to aspoň projde bez řečí. Že maximálně někdo kývne hlavou, řekne „dobrý“ a tím to skončí. Nějaké tiché uznání, že někdo zůstane, zatímco ostatní půjdou domů ke svým rodinám.
Jenže místo toho přišly poznámky, které mě zaskočily víc, než bych čekal. Ne hned otevřeně, spíš jedovatě, mezi řečí, jako by o nic nešlo. Že to mám dobře vymyšlené. Že si to umím zařídit. Že se mi to pěkně vyplatí. Že oni na mě budou makat, abych si pak mohl shrábnout vánoční příplatky. Smích, který zněl spíš jako výsměch, a pohledy, které mi jasně naznačovaly, že nejsem vnímán jako pomoc, ale jako někdo, kdo vychytrale využil situace.
Stál jsem tam a nevěděl, co říct. V hlavě se mi honilo, jestli se mám bránit, vysvětlovat, nebo to prostě přejít mlčením. Každá varianta mi připadala špatně. Když se budu obhajovat, budu vypadat provinile. Když mlčím, potvrdím jejich domněnky. Přitom to nebyla pravda. Nikomu jsem nic nevzal, nikoho jsem o směny nepřipravil. Prostě jsem se přihlásil tam, kde ostatní nechtěli. Příplatky jsou jasně dané, stejné pro každého, žádný trik, žádná klička.
Nejvíc mě ale mrzelo, že to přicházelo od lidí, se kterými budu denně pracovat. Od kolegů, se kterými bych si přál normální vztahy, obyčejnou spolupráci bez napětí a podezírání. Uvědomil jsem si, jak rychle se může dobrý úmysl otočit proti člověku a jak málo stačí k tomu, aby vznikla nedůvěra.
Ten den mi došlo, že v nové práci si člověk své místo nebuduje jen prací, ale i tím, jak ho ostatní čtou. A že někdy je úplně jedno, co je pravda, když si lidé vytvoří vlastní verzi. Vánoční směny jsem si vzal s pocitem, že pomůžu. Odcházel jsem s pocitem, že se musím obhajovat za něco, co by obhajobu vůbec nepotřebovalo.
Do práce přes Vánoce stejně půjdu. Odvedu svoji práci jako každý jiný den, bez řečí a bez očekávání. Ale iluze o kolektivu, který drží při sobě a dokáže ocenit, když někdo ustoupí, se mi rozplynula mnohem dřív, než jsem čekal.
