Článek
Dneska člověk bere termín u zubaře skoro jako malý úspěch. Už jen mít svého zubaře není samozřejmost, natož dostat termín, který se dá normálně skloubit s prací. Když jsem si domlouval preventivní prohlídku, měl jsem vlastně radost, že se to povedlo bez větších komplikací. Zavolal jsem tam s dostatečným předstihem, sestřička chvíli hledala v kalendáři a nakonec našla termín, který sice nebyl úplně ideální, ale dal se zvládnout.
Hned jsem si to zapsal do kalendáře, v práci oznámil, že ten den půjdu dřív, přesunul jednu schůzku a domluvil se s kolegou, že za mě vezme část odpoledne. Člověk si dneska podobné věci plánuje dopředu právě proto, že ví, jak složité je vůbec termín získat. Navíc preventivní prohlídku nechci odkládat. Jednak kvůli sobě, jednak proto, že když už člověk někam chodí pravidelně, nechce zbytečně riskovat, že se něco zanedbá.
Asi týden před termínem mi ale volala sestřička. Už když jsem viděl číslo ordinace na displeji, tušil jsem, že to nebude nic dobrého.
„Dobrý den, omlouváme se, ale pan doktor vám musí zrušit termín. Bude mít v tom týdnu dovolenou.“
Na chvíli jsem zůstal potichu. Ne kvůli tomu, že bych nechápal, že i doktor má právo na dovolenou. Samozřejmě že má. Ale první, co mě napadlo, bylo, jestli tohle opravdu nevěděl dřív než týden předem. Přijde mi zvláštní, když člověk plánuje dovolenou a termíny pacientů běží normálně dál skoro do poslední chvíle.
Napadlo mě říct, že to mohli vědět dřív, nebo rovnou termín nenabízet, když už v té době věděli, že ordinace nebude fungovat. Ale sestřička za to samozřejmě nemohla. Mluvila slušně, omlouvala se a rovnou začala hledat nový termín.
Jenže tady přišla druhá klasická část celé situace.
„Nejdřív máme volno za tři měsíce.“
Dřív nic.
Takže původní preventivní prohlídka, kterou jsem měl mít během pár dní, se posunula o několik měsíců jen proto, že doktor odjel na dovolenou.
Domluvili jsme nový termín, já znovu v práci oznámil změnu, znovu upravil plány a tím to na nějakou dobu skončilo. Ale přiznám se, že mě to štvalo ještě dlouho potom.
Ne kvůli samotnému posunu, ale kvůli tomu principu. Kdybych já v práci týden předem zrušil domluvenou schůzku s tím, že jedu pryč, asi by to nikdo nebral úplně v klidu. A tady člověk vlastně nemá ani moc prostor něco řešit, protože ví, že v dnešní době být vůbec registrovaný u zubaře je skoro výhra.
Navíc mě poslední roky čím dál víc dráždí i ten přístup kolem zubní péče obecně. Prakticky nic už člověk nemá normálně hrazené. Cokoliv trochu navíc jde z vlastní kapsy. Bílá plomba, rentgen, čištění, cokoli trochu kvalitnějšího — všechno se platí. Člověk odchází a nechává tam částku, která už dávno nepůsobí jako nějaký běžný doplatek.
A v tu chvíli si někdy říkám, že to vlastně přestalo být klasické zdravotnictví a začalo to fungovat skoro jako běžná soukromá služba. Jen s tím rozdílem, že v žádné jiné službě se zákazník většinou necítí tak, že musí být rád, že vůbec smí přijít.
Někdy mám ze zubařů pocit, jako by člověk pořád vstupoval na cizí území, kde musí být vděčný za každou minutu.
Po těch několika měsících jsem konečně dorazil na náhradní termín.
Přišel jsem do ordinace pár minut před objednaným časem. I tak jsem si ještě chvíli poseděl v čekárně, protože doktor měl zpoždění, ale to člověk dneska bere skoro automaticky. Po těch několika měsících od původního termínu jsem byl hlavně rád, že už jsem konečně tam a že tentokrát opravdu skončím v zubařském křesle.
Doktor mě pozdravil, otevřel kartu a začal klasicky procházet předchozí zákroky. Připomněl jednu plombu, podíval se na starší rentgen, zeptal se, jestli mě něco nebolí, a pak začala běžná kontrola.
Prohlídka probíhala úplně normálně. Žádný problém, žádná akutní věc.
Chvíli jsme se bavili o jednom zubu, který bude dobré dál sledovat, pak ještě doporučil pečlivější čištění mezizubních prostor a na závěr sundal rukavice, podíval se do počítače a řekl:
„Tak to bude dnes všechno.“
Pak ještě chvíli něco kontroloval v kartě.
A úplně klidně dodal:
„Jen se dívám, že jste u nás byl naposledy před víc než půl rokem. Na to si dejte pozor. Když pacient nechodí pravidelně, můžeme ho vyřadit z evidence.“
Normálně jsem na něj pár vteřin jen koukal. Protože v první chvíli jsem si opravdu myslel, že to myslí jako vtip.
Jenže on se tvářil naprosto vážně.
A mně v hlavě během jedné vteřiny proběhlo úplně všechno — původní termín, zrušení kvůli dovolené, nové objednání až za několik měsíců, přehozená práce.
Měl jsem chuť mu normálně říct:
A čí je to asi zásluha, že jsem tu nebyl déle? Moje určitě ne.
Málem jsem to i řekl nahlas. Fakt chybělo málo.
Protože slyšet podobnou poznámku ve chvíli, kdy přesně víte, že to celé vzniklo na jejich straně, je dost absurdní.
Jenže člověk v té chvíli zároveň ví, že se hádá se zubařem. A že dneska se zubař nehledá jako nový obchod nebo servis. Když se s ním rozhádáte, dost možná dalšího dlouho neseženete.
Tak jsem jen přikývl.
„Dobře, budu si na to dávat pozor.“
Doktor spokojeně přikývl, jako by právě uzavřel běžné upozornění, a tím to pro něj skončilo.
Zaplatil jsem u sestřičky, vzal si účtenku a odešel.
Cestou zpátky do práce jsem si říkal, že právě tohle člověka na dnešním systému štve možná nejvíc. Že i když všechno platí, přizpůsobuje se termínům, čeká měsíce a ještě akceptuje změny na poslední chvíli, stejně má někdy pocit, že stojí v pozici někoho, kdo musí hlavně mlčet.
Protože alternativu často stejně nemá.
A přesně kvůli tomu jsem nakonec nic neřekl.
Ne protože bych si to nemyslel.
Ale protože se člověk se svým zubařem prostě hádat nechce.
