Článek
Boj o letenky: Když se diplomatický protokol změní v přetahovanou o sedadlo u okýnka
V české politice jsme si už zvykli na ledacos. Měli jsme premiéry, co neuměli anglicky, ministry, co neuměli počítat, i prezidenty, co si pletli státní návštěvu s exkurzí do skladu lihovin. Ale nová disciplína, kterou nám předvádí duo Babiš–Macinka v souboji s Petrem Pavlem, posouvá hranice absurdna do stratosféry. Doslova.
Tématem dne není bezpečnost Evropy, kybernetické hrozby nebo situace na Blízkém východě. Tématem je: Kdo si v červenci 2026 sedne do vládního speciálu směr Ankara?
Rezervačka na jméno Babiš
Andrej Babiš, muž, který dokáže v jedné větě slíbit mír a v druhé vyhlásit válku gramatice, má jasno. Na summit NATO pojede on a jeho věrný pobočník Petr Macinka. Prezident Petr Pavel, člověk, který v NATO strávil víc času než většina z nás v dopravní zácpě, o tom prý „nic neví“.
Je to fascinující ukázka moderní české diplomacie. Zatímco v civilizovaném světě se o složení delegace rozhoduje podle kompetencí a protokolu, u nás se hraje „vydrž, Prťka, vydrž“.
Babiš s Macinkou se rozhodli, že summit Aliance je něco jako firemní teambuilding Agrofertu – kdo první obsadí lehátka u bazénu, nebo v tomto případě křesla v sále, ten vyhrál.
Macinka: Z veterána do tanku?
Zvláštní pozornost si zaslouží Petr Macinka. Muž, který vybudoval svou politickou identitu na obdivu k benzínovým motorům a odporu ke všemu, co má v názvu „euro“, má teď reprezentovat Česko na summitu nejsilnější vojenské aliance světa.
Představa, jak ministr Macinka vysvětluje americkému ministrovi obrany, že největší hrozbou pro bezpečnost NATO nejsou ruské rakety, ale cyklopruhy v Praze a zákaz spalovacích motorů, je sice námět na skvělý sitcom, ale v realitě mezinárodní politiky působí asi jako traktor na startovním roštu Formule 1.
Když se dva perou, třetí se… chechtá v Kremlu
Staré přísloví říká, že „když se dva perou, třetí se směje“. V našem případě se ten třetí nesměje jen tak pro nic za nic. Směje se v Kremlu a u dezinformačních serverů. Pro ruskou propagandu není nic sladšího než pohled na členský stát NATO, kde premiér a prezident komunikují přes titulky v novinách a hádají se o to, komu patří letenka.
Zatímco spojenci budou v Ankaře řešit, jak čelit globálním hrozbám, česká delegace bude pravděpodobně řešit, jestli má prezident Pavel platnou jízdenku, nebo jestli ho Babiš s Macinkou nechají stát na letišti v Ruzyni s cedulí „Stopem do Turecka“.
Hlavně nezapomenout pas
Celý tenhle „boj o letenky“ je v podstatě smutnou diagnózou naší současné politiky. Státní zájem a důstojná reprezentace ustoupily potřebě „natřít to tomu druhému“. Je úplně jedno, že Petr Pavel je pro partnery v NATO srozumitelným symbolem kontinuity. Důležité je, že Andrej Babiš chce ukázat, kdo je tady pánem nebe.
Možná by bylo nejlepší, kdyby do té Ankary nakonec nejel nikdo. Ušetřili bychom za palivo, spojenci by si aspoň na chvíli odpočinuli od našich vnitřních žabomyších válek a my bychom si mohli v klidu domova dál číst o tom, jak se naši státníci hádají, kdo z nich má větší… vliv na výběr cateringu v letadle.
Protože, přiznejme si, v tomhle cirkusu už nejde o to, co tam budeme říkat. Jde o to, kdo u toho bude vypadat důležitěji na Instagramu.
