Článek
Výlet na trhy jako boj o přežití
Byli jste v poslední době na nějakých trzích? Nábřeží plné lidí, vůně klobás se mísí s bio-levandulí, a do toho lokty. Hodně loktů. Pro většinu z nás je to lehký diskomfort, prostě se trochu „zmáčkneme“. Ale pro moji dceru, která vnímá svět skrze optiku lehké poruchy autistického spektra, je taková procházka v davu regulérní misí v nepřátelském území.
U dětí, ale i u dospělých na spektru totiž neexistuje nic jako „trochu mi to vadí“. Narušení osobního prostoru se rovná přímému ohrožení. Jako byste jim sáhli přímo na nechráněné nervy.
Vydali jsme se spolu na trhy na nábřeží schválně. Chtěli jsme si „v terénu“ vyzkoušet to, o čem jsme si doma povídali – jak si hlídat svůj prostor, aby nás svět nesemlel. A právě tam, mezi stánkem s keramikou a frontou na trdelník, dcera přišla s něčím, co mi vyrazilo dech svou jednoduchostí.
„Tati, já nejsem v bublině. Já jsem jako Blobby z Hotelu Transylvánia!“
Zapomeňte na bubliny, ty praskají
Všichni známe ten psychologický pojem „bublina osobního prostoru“. Jenže bublina má jednu zásadní vadu: je strašně křehká. Stačí jeden neopatrný člověk s batohem, jedna paní, co se na vás natlačí ve frontě, a prásk – bublina je pryč. Člověk se pak cítí nahý, zranitelný a okamžitě nastupuje stres nebo agrese.
Blobby je jiný. Pro ty, co neznají animák Hotel Transylvánia, tak Blobby je taková zelená, usměvavá hrouda želé. Nemá kosti, nemá pevný tvar, ale má obrovskou sílu v tom, jak je pružný.
Moje dcera to pochopila okamžitě: „Když do mě někdo vrazí, tati, tak se jenom prohne moje želé. On se mě vlastně nedotkne, jenom se zaboří do mýho nárazníku. A pak se zase odrazí zpátky.“
Jak funguje „Želé strategie“ v praxi?
Pojďme si to rozebrat úplně polopatě, aby to dávalo smysl každému, kdo někdy cítil, že je toho na něj „moc“.
1. Jste nárazník, ne terč
Když na vás v tramvaji někdo nepříjemně zírá nebo se na vás v obchodě lepí důchodce s nákupním vozíkem, nepředstavujte si, že útočí na VÁS.
Představte si, že máte kolem sebe půl metru tlustou vrstvu neviditelného, pružného želé. Ten člověk nenaráží do vaší duše, naráží do toho želé. Vy jste uvnitř v bezpečí, v suchu a v klidu. Želé to odpruží.
2. Absorbujte blbost a nechte ji vypadnout
Blobby má v té pohádce v sobě občas různé věci. Jednou jsou to klíče, podruhé třeba mobil. Do želé prostě věci vniknou, ale neublíží mu.
Takhle přesně můžeme pracovat s nepříjemnými informacemi. Šéf na vás vyštěkne? Televize chrlí další katastrofu? Představte si, že ta informace vletěla do vašeho „Blobby-prostoru“. Tam se zpomalila, vy jste si ji prohlédli a zjistili, že ji nepotřebujete. Tak ji prostě nechte propadnout spodem ven. Želé se za ní zavře a vy jste zase celiství.
3. Pružnost místo křeče
Všimli jste si, jak jsme dneska všichni v křeči? Snažíme se držet hranice, bránit své názory, bojovat za svou pravdu. Jsme jako suché větve. Stačí trochu víc zatlačit a zlomíme se. Blobby se nezlomí. On se přizpůsobí tvaru chodby, kterou prochází, ale uvnitř zůstává pořád stejnou hmotou.
To je ta největší lekce pro dnešní svět: Můžu se přizpůsobit situaci, aniž by mě to zničilo.
Proč je svět „poblázněný“ a jak v něm nezblbnout
Dnešní doba je jako ty trhy na nábřeží. Je tu strašně moc vjemů, zvuků, barev a lidí, kteří po nás něco chtějí. Sociální sítě nás nutí být neustále „v kontaktu“, ale ten kontakt je často agresivní.
Lidé na spektru (jako moje dcera) mají tuhle citlivost vytočenou na maximum. Oni slyší zářivky, cítí švy na ponožkách a dav je pro ně fyzická bolest. Ale my „normální“ (i když, kdo je dneska normální, že?) to cítíme taky, jen to v sobě víc dusíme. Výsledkem je vyhoření, únava a pocit, že nás svět válcuje.
Co kdybychom ale začali trénovat svoji „želatinovost“?
V práci: Kolega si přišel vylít zlost? Představte si, jak se jeho slova boří do vašeho zeleného želé. Klepe se to, je to trochu legrační, ale k vám to nedojde.
V rodině: Děti křičí, pes štěká, v kuchyni něco hoří? Buďte jako Blobby. Rozlijte se do toho prostoru, obejměte ten chaos svou pružností, ale nenechte se jím roztrhat.
V sobě: Když uděláte chybu, nebuďte na sebe přísní jako skleněná váza, co spadla na zem. Buďte jako želé, co spadlo na zem. Prostě se zase posbírejte do jedné hroudy a jděte dál. Bez jizev.
Lekce z nábřeží
Když jsme s dcerou odcházeli z trhů, byla spokojená. Nebyla vyčerpaná, jak to jindy bývá. Dokonce se smála, když do ní omylem vrazil pán s batohem.
„Tati, viděls? Blobby funguje!“ řekla s vítězoslavným pohledem.
Ten den jsem se od své dcery naučil víc než ze všech příruček o psychologii a osobním rozvoji. Naučil jsem se, že svět nemusí být nepřítel, pokud mu přestaneme nastavovat pevné zdi a začneme mu nastavovat svou pružnost.
Takže až příště půjdete mezi lidi a budete mít pocit, že vás ta „mačkanice“, ať už lidská, nebo ta životní, chce rozmačkat, vzpomeňte si na tu zelenou hroudu z pohádky. Nafoukněte své neviditelné želé, usmějte se a nechte svět, ať se od vás v klidu odrazí.
Protože bubliny praskají, ale želé drží pohromadě vždycky.
Tip pro čtenáře: Zkuste si zítra ráno v autobuse nebo v práci jen tak pro sebe říct: „Dneska jsem Blobby.“ Uvidíte, jak se vám najednou uleví, když přestanete stavět hradby a začnete pružit.
Zdroje a inspirace:
• Hotel Transylvánie (film) – postava Blobbyho jako symbolu tělesné a prostorové adaptability.
• Teorie osobního prostoru (Proxemika) – Edward T. Hall (zakladatel oboru, který definoval zóny, v nichž se pohybujeme).
• Senzorické vnímání u PAS (Poruchy autistického spektra) – Temple Grandin (autorka popisující, jak citlivé může být vnímání vnějšího světa).
