Článek
Sádrokarton ještě úplně nezaschl. Když v sedm ráno beru za kliku nonstopu, místo známého pachu zvětralého piva a desetiletí levného tabáku mě do nosu uhodí pronikavá vůně akrylátové barvy a drahé dezinfekce.
Vymalovali to tady na takovou tu čistou, skandinávskou šedou. Starý umakartový bar, na kterém Lojza měnil „barevné papírky“ za hotovost a nechával otisky svých upracovaných prstů, skončil kdesi v propadlišti časů. Místo něj je tu teď nekonečná ranvej z masivního dubu a chrom všude kolem, kam se podíváš.
Nablýskaný kávovar připomíná palubní desku vesmírné lodi ze Star Treku, pípy jako labutí krky, všechno to svítí novotou. Změnil se majitel a s ním se změnily i dresy. Za velké peníze jsme přestoupili do vyšší ligy, aniž by se nás někdo ptal, jestli na to máme talent a fyzičku.
Systém neperspektivní hráče nebere
Už tady není žádné místo u záchodu. Proč taky. Růžena už nepřijde. Ta „dostala plot“ ještě před rekonstrukcí, než se tu kolem začali motat architekti. Její kurz klesl na absolutní nulu a systém ji odřízl jako neperspektivního hráče, který už by jen kazil týmovou estetiku.
Pohledem se pozdravím s barmanem a usadím se u nového designového stolku. Připadám si jako rozhodčí, kterému uprostřed zápasu změnili pravidla hry.
Barman mi ještě nestačil uvařit moje kafe když dovnitř potichu vklouzne Venca. Zastaví se hned ve dveřích s rukou položenou na nové nerezové klice, připravený při prvním náznaku ohrožení zase zmizet. Vidím na něm ten moment čistého ochromení.
Sleduje ty nové dokonale barevně sladěné židle s touhou a strachem zároveň. Bojí se sednout, aby na té drahé kožence nenechal šmouhu od montérek.
„Můžu?“ zeptá se tišeji než obvykle.
Ta novota ho lidsky i „personálně“ ohrožuje. Bere mu jeho nepsaná „domovská práva i výhody“.
„Pojď dál,“ říká barman a automaticky sáhne po té nejlevnější lahvi. Ale ta už pod pultem není. Nový řád si žádá prémiové značky. Venca se pokouší převléknout kabát. Vidím to na něm, jak se snaží. Snaží se narovnat v zádech, schovat ty černé nehty do kapes a nemluvit o tom, kolik mu chybí do výplaty. Rychle pochopil, že pokud chce v tomhle novém klubu zůstat aspoň na střídačce, musí začít hrát podle jejich taktiky.
Jenže střídání stráží je neúprosný proces.
Nastupuje nová krev
Za chvíli se dveře otevřou znovu. Ale místo party chlapů z noční směny, co voní špínou z fabriky a hledají rychlého panáka na kuráž, vchází nová krev.
Podle odhadu věkem mileniál, v perfektně padnoucím kabátu, s bezdrátovými sluchátky v uších a notebookem v podpaží. Vůbec ho nezajímá, že tady ještě včera sedávala „bída“. Pro něj je to jen čerstvě zrekonstruovaný, čistý prostor s rychlou wifinou.
Sedá si na bar hned vedle Venci, který pro něj neexistuje. Jeden reprezentuje starou odcházející koalici, která tu vládla roky, druhý je tváří nového moderního a progresivního směru. Sedí v jednom sídlištním nonstopu, ale dělí je neviditelná a neprostupná zeď.
Zatímco Venca nervózně přepočítává drobné na barové desce, ten nový vedle něj jedním ležérním pípnutím telefonu platí za kávu částku, která by pro „starou gardu“ znamenala rozpočet na celé dopoledne.
Dívám se na ně skrze tu novou, sterilní záři, která místo aby jako barevné neony hřála, tak jen oslepuje. Scéna se změnila, dresy jsou čisté, ale ten tichý, surový boj o to, komu vlastně patří tohle ráno, právě začal.
Jednu výhodu ale ty ledky nad barem mají, je vidět každý detail, a tak si prohlížím toho chlápka s notebookem. Má čisté nehty, vlasy a pěstěný vous od drahého barbera, a jeho svět voní po drahé kolínské, úspěchu a schůzkách na Zoomu. Na první pohled nová, lepší generace. Elita, která má vystřídat ty staré, upatlané struktury.
Fasáda za filtrem Instagramu
Barman před něj položí to jeho ranní flat white, a já mu vidím do očí. Je v nich úplně stejná úzkost, jakou má Venca, když mu zbývá pět dní do podpory. Ten chlápek nesleduje kurz koruny vůči euru a bitcoinu, ale sleduje křivku svých deadlinů, lajky na LinkedInu a strach, že ho v příštím ročníku vymění za mladšího, dravějšího hráče, kterého v přestupovém termínu koupí na trhu. Má v nich ten stejný vnitřní tlak jako Venca. Jen jeho dres je z drahé bavlny, a ne z opraného šusťáku.
Když mu zazvoní telefon, jeho hlas i postoj najednou ztratí tu ležérní jistotu. Začne koktat, omlouvat se šéfovi a horečně slibovat věci, které pravděpodobně dnes nedokáže splnit. V tu chvíli se ta jeho přepychová, nablýskaná fasáda sype na ten drahý dubový bar jak cukr do kafe. Je to úplně stejné divadlo, jako když se Venca pokouší zamaskovat, že nemá na zaplacení celého panáka toho prémiového chlastu.
Oba jsou to jen dlužníci. Jeden dluží na nájmu v sociálním bytě, druhý dluží bance za hypotéku na 3+kk v novostavbě na poli za sídlištěm, a investorům za svůj drahý životní styl. Oba jsou lapení v neviditelném systému, který je mele a recykluje. Bída Venci je materiální a viditelná na první pohled. Bída toho chlápka v kabátě je digitální a schovaná za filtrem na Instagramu. Jeho kurz je 1,0. Jen nová verze aktualizovaného softwaru, ale stejný systémový error.
Nová vláda nad nonstopem nepřinesla lepší svět. Jen vyměnila autentickou špínu za sterilitu. Stará garda sázela na jistotu levného alkoholu, tahle nová generace se dopuje iluzí vlastní důležitosti a úspěchu, dokud nevyhoří.
„Všechno v pořádku, šéfe?“ zeptá se barman, když chlápek ukončí hovor a s lehce třesoucí rukou se napije kávy.
Podívá se na mě, pak sjede pohledem na Vencu, který se mezí tím přesunul k terminálu a mechanicky kroutil hlavou nad sportovní nabídkou. V tu chvíli, kdy se jejich pohledy střetly, v jejich očích probleskne vteřina absolutního, čistého porozumění. Dva hráči, každý z jiného mužstva ale na stejném hřišti, co zrovna prohrávají zápas.
„Jo,“ polkne chlápek naprázdno a upraví si bezdrátová sluchátka jako brnění proti světu. „Všechno v nejlepším pořádku.“
Barman zhasne noční osvětlení z těch nových, ostrých světel nad barem, které tomu chlápkovi svítily přímo do obličeje a odhalovaly jeho nervózní tik v levém oku.
Reflektor, který nepřestane svítit
Všechno se mění. Kulisy, obsazení, pravidla hry i dresy, ve kterých ráno co ráno nastupujeme k zápasům, které se dají i nedají vyhrát. Někdy je to surové drama, jindy fraška k pláči a občas jen cynická satira na život. Jednou je to glosa o lidech, co propadli sítem, podruhé fejeton o těch, co se v tom sítu snaží tvářit, že tam jsou dobrovolně.
Ale scéna, na kterou se díváte, zůstává.
Odteď už nad každým mým textem uvidíte ten stejný vizuál. Ten samý reflektor, tu samou lampu, ten samý kužel světla. Nebudu měnit kulisy, nebudu hledat nové líbivé filtry. Měnit se bude jen to, jak ostře ten reflektor zrovna svítí, z jakého úhlu scénu zabírá a jaké stíny vytahuje ze tmy.
Protože i když se svět kolem mění, barman za tím pultem zůstává pořád stejný. A stejně tak i můj pohled na svět. Pohled, který sice občas mění intenzitu a zaostření, ale nikdy nepřestane svítit tam, kde jsou skuteční lidé, a kam se ostatní třeba raději nedívají.
Vítejte v novém klubu. Světlo už svítí.
