Recyklace bídy: kurz 0,7

Poslední měna v řetězci

Barman v nonstopu, kde se občas stavím cestou domů, nemá jméno. Je to prostě „barman“. Jakékoliv zosobnění je v tomto prostředí doslova nežádoucí.

Jako jeden z mála lidí nepotřebuje k životu kalendář. Přesně pozná, kdy je desátého v měsíci podle toho, že vzduch zhoustne očekáváním, a patnáctého podle toho, že se mu v lokále začnou objevovat „barevný papírky“.

Oficiálně se jim říká poukázky na živobytí. Mají barvu dětských omalovánek, ale v prostředí, kde se neonové trubice odrážejí v nedopitých sklenicích, mají váhu rozsudku. Barman je bere do ruky s takovou tou profesionální štítivostí, jako by sahal na něco otravně slizkého.

„Hele, šéfe, víš jak to je… děti mají všechno… a tohle mi zbylo,“ lže mu Lojza do očí a pokládá na bar tři stravenky, každá na stovku.

Oba vědí, že lže. Barman ví, že Lojzova lednice doma hučí naprázdno a že tyhle tři stovky měly být buď šunka a sýr, nebo aspoň prací prášek, aby Lojza v pondělí na šichtě nesmrděl jako včerejší hospoda.

Barman jen mlčí. Jeho mlčení je drahé. Stojí přesně třicet procent nominální hodnoty.

„Dám ti za to dvě kila na ruku. Nebo dvě kila padesát do mašiny,“ odpoví barman hlasem, který je profesionálně bezbarvý.

Je to kurz černého trhu, stabilnější než koruna v národní bance. Těch třicet korun z každé stovky je daň za to, že barman riskuje průšvih při kontrole a že tyhle papíry bude muset potají udat.

Lojza chvíli váhá. Matematika hladu bojuje s matematikou naděje. A nepřekvapivě naděje vyhrává, jako vždycky. „Dej mi to do bedny,“ hlesne.

Barman vezme poukázky a hodí je do otřískané plechové krabice pod pultem. Pro něj to nejsou peníze. Jsou to „odpustky“. Má v té krabici naházenou celou anatomii sídliště.

Zatímco Lojza o kousek dál krmí automat barmanovou hotovostí, barman bezmyšlenkovitě utírá pult. Cítí se jako převozník Charón. On ale lidi neposílá na druhý břeh, on jim jen prodává lístky na cestu tam a zpátky, i když ví, že ta „loď zoufalců“ je děravá.

Lojza u automatu potichu zakleje. Mašina si vzala barmanových dvě stě padesát a nevrátila ani třešničku. Otočí se k baru, v očích má ten skelný pohled člověka, který právě prohrál nedělní oběd své rodiny.

„Ještě jednu, šéfe. Poslední kilo. Mám tam ještě jednu stravenku…“

Barman hodí okem na hodiny. Je půl čtvrté ráno. Venku začíná šednout obloha a za chvíli půjdou první lidi na ranní autobus. Lidi, co ty peníze jdou teprve vydělat.

„Lojzo, jdi domů,“ řekne barman poprvé za celou noc lidsky. Ne proto, že by mu ho bylo líto. Ale proto, že v té plechové krabici pod barem už je té marnosti na jednu noc dost i na něj.

Finální článek řetězce: Muž s igelitkou

Kolem páté ráno, kdy se zbytek světa budí do práce a vzduch v nonstopu už připomíná spíš popelník než kyslík, se ozve skřípění brzd. Před vchodem zastaví stará omlácená dodávka. Dovnitř nevejde nikdo, kdo by chtěl hrát nebo pít. Vejde pan Marek.

Marek je majitel sítě malých večerek a stánků. Je to člověk, který má s barmanem tichou dohodu, která je stará jako sídliště samo. Nepotřebují žádné pozdravy, nezazní ani „ahoj“. Marek si sedne na barovou stoličku, položí na pult tlustou, gumičkou staženou ruličku bankovek a barman vytáhne svou otřískanou plechovou krabici.

Teď přichází ta pravá, tichá inventura lidského neštěstí.

Marek bere poukázky do prstů, které jsou žluté od cigaret, a bleskově je přepočítává. Jsou tu stravenky z Úřadu práce, poukázky na dětskou výživu, šeky v hmotné nouzi. Každá z nich prošla rukama štamgasta, který ji barmanovi nechal za sedmdesát procent hodnoty.

Marek je ale nekompromisní obchodník. On je bere od barmana za osmdesát pět. Těch patnáct procent rozdílu je barmanova „provize za sběr“. Marek pak tyhle papíry použije ve svých obchodech. U něj v krámě za ně lidi nakoupí, a často opět s přirážkou, a on si je pak nechá oficiálně proplatit u vydavatelských firem za plných sto procent.

„Dneska je to slabota…,“ zamručí Marek a odpočítá barmanovi pár tisícovek v hotovosti.

„Půlka lidí je v exekuci a druhá půlka čeká na doplatky na bydlení,“ pokrčí barman nezůčastněně rameny a strčí si peníze do kasy. Tímhle aktem směny se „špinavé papírky“ definitivně změnily v „čisté peníze“.

Marek je v celém systému ten „nejčistší“. On nic nelegálního nedělá. Jen „přijímá stravenky ve své provozovně“, jak mu umožňuje zákon. Že se k němu ty stravenky dostaly v igelitce z nonstopu v pět ráno, to v účetnictví nikde nebude.

Když Marek odchází, barman se podívá na prázdnou plechovou krabici. Za pár hodin začne kolotoč nanovo. První ranní směny se zastaví na „jedno vyprošťovací“ a začnou mu pod ruku sázet další papírky, které měly koupit chleba, ale koupí jen další minuty u blikající bedny.

Marek už mezitím startuje auto. On je ten, kdo nakonec vyhrál jackpot, aniž by kdy musel stisknout tlačítko „Start“ na automatu, nebo si lámat hlavu sázkovým kurzem.

Barman sleduje Markovo odjíždějící auto a dochází mu, že jsou oba jen součásti neviditelného stroje. Ale zatímco barman v tom neviditelném stroji funguje jako filtr, který zachytává ty největší nečistoty a lidské příběhy, Marek je jen mazivo. Marek nemá tváře, nemá příběhy. Má jen svoji marži.

Ranní rituál zapomnění

Když Marek odjede, v podniku nastane to nejtěžší ticho. Je to ticho mezi odchodem predátora a příchodem prvních ranních obětí. Barman znovu vezme do ruky hadr a začne leštit bar. Ne proto, že by byl špinavý, ale je to rituál. Smývá tak z laminátu otisky upocených dlaní, které tam celou noc křečovitě svíraly naději.

V rohu u záchodů se probere Růžena. Nikdo neví, kde se tu vzala, ale v nonstopu je součástí inventáře stejně jako kávovar.

„Máš tam něco, šéfe?“ zachroptí a očima fixuje tu plechovou krabici, která je teď prázdná.

Barman ví, co myslí. Někdy se stane, že se Marek přepočítá, nebo že v krabici zůstane zapomenutá stravenka na padesátikorunu. Pro Růženu je to rozdíl mezi dnem, kdy se jí klepou ruce, a dnem, kdy se „srovná“.

„Všechno pryč, Růže. Marek byl rychlejší,“ odsekne barman, ale pak mu to nedá.

Sáhne do vlastní kapsy pro těch pár drobných, co mu zbylo z markování „přebytků“, a hodí jí na stůl dvacku. „Běž si koupit rohlíky. Skutečný rohlíky, ne tekutý.“

Růžena shrábne peníze a zamíří přímo k výčepu. Barman si povzdychne a natočí jí malý pivo. Je to nekonečná smyčka. Peníze, které Marek „vyčistil“, on zase v drobné formě vrací zpátky do oběhu. Je to recyklace bídy.

Kolem šesté se dveře rozletí a dovnitř vtrhne první „normální“ zákazník. Chlap v čistých montérkách, co jde na ranní.

„Jedno kafe do kelímku, spěchám,“ houkne na barmana.

Barman mu ho připravuje a pozoruje ten propastný rozdíl. Tenhle chlap má v peněžence skutečné peníze. Má platební kartu. Má čisté nehty. Dívá se na Lojzu, který pořád ještě sedí u vypnuté bedny a tupě zírá do blikajícího neonu jako hmyz přitahovaný světlem. Kouká na terminál jako na něco, co k jeho světu nepatří.

Barman podává přes bar kafe a v duchu se usměje. Ten chlap v montérkách si myslí, že je v bezpečí. Že jemu se to stát nemůže. Ale barman si dobře pamatuje, že před dvěma lety Lojza vypadal úplně stejně. Taky spěchal na ranní. Taky měl čistý nehty. Pak přišla jedna „zaručená velká trefa“, jedna špatná noc u něj v baru, a hned na to exekuce. A teď je z něj jen stín, co čeká na další várku “barevných papírků.

„Díky, šéfe,“ hodí chlap na bar padesátku a zmizí v ranním oparu sídliště.

Barman tu minci vezme, hodí ji do kasy a podívá se na své ruce. Jsou suché od saponátu a je z nich cítit ten kovový pach mincí a papírový odér stravenek. Je to pach jeho života.

On je ten, kdo zavírá oči sídliště. On je ten, kdo ví, že celá tahle ekonomika - od ministerských tabulek přes Markovu igelitku až po Lojzův prázdný pohled - stojí na tom, že lidé věří v zázrak, který se nikdy nestane.

Jde a vypne hlavní jistič od automatů. Místnost najednou ztratí svůj neonový makeup a ukáže se v celé své nahotě: odřené linoleum, fleky na stropě a prach.

„Tak zase zítra, Lojzo,“ řekne barman do prázdna.

Lojza se ani nepohne. On už tam bude čekat. A s ním i další „barevné papírky“, které mají zachránit svět, ale nakonec jen zaplatí barmanovi nájem a Markovi nové auto.

Statistické podklady a zdroje dat: