Článek
Bylo nebylo, kdesi v malé české kotlině žije člověk, který chce být svůj a jít s dobou. Koupí si moderní a lehké outdoorové oblečení, chce jezdit do práce na motorce, víkendy trávit v teniskách na horách a s jemu podobnými lidmi si tykat na sociálních sítích. Prostě civilní člověk v 21. století. Ale když se z těch jeho toulek po vlastech českých vrací domů, místo dveří do útulného domku kdesi pod horou Říp, odemyká bránu do obří středověké pevnosti s hradbami, příkopy a ozbrojenou stráží stojící v pozoru vedle ní.
Přesně v téhle schizofrenní situaci se dnes nachází náš „úřad prezidenta“.
Masarykův geniální anachronismus
Když v roce 1918 Tomáš Garrigue Masaryk nastěhoval sídlo novorozené republiky na Pražský hrad, dávalo to celé věci hluboký smysl. Tehdy to byl státnicky promyšlený a geniální politický tah. Bylo potřeba ukázat okolnímu světu, že nejsme žádný umělý a nesourodý slepenec národů, ale hrdí dědicové tisícileté tradice Českého království. Králům jsme vzali jejich největší symbol a udělali z něj sídlo právě vzniklé demokracie. Co ale působilo v roce 1918 jako lék na národní sebevědomí, stalo se v průběhu let, a obzvláště dnes v roce 2026, těžkým břemenem a symbolickou koulí u nohy.
Havel na koloběžce a Zemanova bašta
Své o tom věděl už Václav Havel. Bývalý disident, bohém a dramatik zvyklý na svobodu i vězení, který se najednou ocitl lapený v chladných kamenných zdech panovnického sídla. Logicky to k jeho naturelu a vnímání společnosti vůbec nepasovalo. Hradní majestát se tak pokusil polidštit jízdou na darované koloběžce po nekonečných chodbách, pestrobarevnými uniformami stráží od filmového výtvarníka, nebo otevíráním do té doby uzavřených zahrad veřejnosti. Přesto i on musel neustále svádět boj s tím, že ho ty obří hradní kulisy tlačily do role jakéhosi osvíceného monarchy, což ostře kontrastovalo s jeho představou o čistě civilní občanské společnosti.
O čtvrt století později jsme pak zažili opačný extrém, Miloš Zeman hradní kulisy využil k tomu, aby z nich udělal nedobytnou mocenskou baštu odtrženou od reality běžného života. Místo tvořivé tradice přišly regulace, ploty, bezpečnostní rámy na vchodech a s nimi pocit, že Hrad už nepatří lidu, ale jedné konkrétní vládnoucí skupině. Svými politickými i osobními excesy, virózami u korunovačních klenotů a popíjením v přímém přenosu, dokázal Hrad v očích veřejnosti totálně devalvovat. Ukázal nám tím odvrácenou stranu hradního mýtu. Když dáte jedné osobě k dispozici královský palác, snadno podlehne dojmu, že pro ni běžná pravidla neplatí.
Past na moderního prezidenta
A dnes? Dnešní realita opět bije do očí. I když se současný prezident snaží vystupovat neformálně, civilně a lidsky, v ohromných kulisách majestátního Hradu to znovu skřípe a drhne. Pro jeho odpůrce je to okamžitá munice. „Nerespektuje důstojnost místa!“ křičí jedni. „Je to jen pokrytecký marketing, když si hraje na obyčejného občana z hradního paláce,“ kontrují druzí. Hrad se tak stal pro každou hlavu státu dokonalou pastí. Když se chová jako hradní pán, je odtržený od reality. Když se chová civilně, uráží tím staletý majestát.
Versailles jako vzor pro 21. století
Přitom řešení je tak prosté, že je s podivem, že k němu už dávno nedošlo. Nikdo přece nechce Hrad zbourat nebo z něj vymazat státní ceremoniály. Vladislavský sál může dál zažívat lesk předávání státních vyznamenání a Španělský sál může hostit zahraniční delegace. Stejně jako to dělají Francouzi ve Versailles nebo Rakušané v Hofburgu – slavnost skončí, světla zhasnou a všichni se vrátí do svých běžných, civilních úřadů.
Stát vlastní desítky vhodných budov, ze kterých by se dal prezidentský úřad vykonávat moderně, efektivně a bez zbytečné hradní pompy. Opuštění Hradu jako trvalého sídla by jednou provždy smazalo ten nezdravý mýtus „nedotknutelného vládce“, který v parlamentní republice nemá co dělat.
Prezident je pouze nejvyšší státní úředník, ne král.
Dokud ale budeme trvat na tom, že hlava státu musí každé ráno snídat pod historickou klenbou jen proto, že to tak před sto lety nastolil TGM, budeme se dál cyklit v absurdní debatě, jestli se motorkářská helma hodí ke královskému purpuru.
Nehodí. A možná je na čase ten purpur definitivně nechat historikům.
Fakta k ověření a něco navíc:
Masaryk a Hrad (1918): Přestěhování prezidentského úřadu na Hrad mělo demonstrovat kontinuitu s Českým královstvím a legitimizovat novou republiku navenek. Architektonickou proměnou Hradu na sídlo demokracie Masaryk pověřil slovinského architekta Jože Plečnika.
Havel a polidštění Hradu: Václav Havel proslul jízdou na koloběžce po hradních chodbách, kterou dostal darem. Nové uniformy Hradní stráže pro něj navrhl oscarový výtvarník Theodor Pištěk (film Amadeus). Havel také otevřel do té doby přísně střežené Jelení příkop a Královskou zahradu veřejnosti.
Zahraniční paralely (Versailles a Hofburg):
Francie: Prezident sídlí a úřaduje v Elysejském paláci v centru Paříže. Zámek Versailles slouží pouze pro výjimečné ceremoniální účely (např. společné zasedání komor Parlamentu nebo státní večeře pro nejvyšší světové státníky).
Rakousko: Prezident úřaduje v leopoldinském křídle paláce Hofburg ve Vídni, ale ceremoniální sály slouží kongresům a kultuře, přičemž areál je volně přístupnou tepnou města, nikoliv uzavřenou pevností.
Současný kontext (2026): Kontrast civilního stylu (jízda na motorce, neformální oblečení, outdoorové aktivity) a hradního protokolu je dlouhodobým tématem veřejné debaty kolem současné hlavy státu.
