Článek
„Škola základ života“ je sice skvělá komedie Martina Friče z roku 1938, ale v reálném životě to pro mnoho z nás byla spíš drsná tragikomedie. Zvlášť pokud dodnes míváte noční můry z přemnožené podmnožiny nebo dobrého bydla.
Ten skutečný základ do života totiž nemá nic společného s tím, co do nás hustili učitelé. Škola nás spíš naučila, jak bleskově zfalšovat podpis v žákovské, jak s kamennou tváří předstírat, že víte, i když jste dutí jako bambus, a jak bez úhony přežít koprovku a smradlavé tácy v jídelně.
Dneska vás ale nikdo zkoušet nebude, pětka z chování nehrozí, tak klidně kápněte božskou, že si jdete jen tak v klidu užít Nedělník číslo dvanáct.
Kápnout božskou
Kápnout božskou je sice nejrychlejší cesta, jak si ulevit svědomí, ale v praxi to vyžaduje kaskadérskou odvahu, protože pravda v dnešní době málokdy sklízí potlesk.
Tento rituál upřímnosti spočívá v tom, že dobrovolně prásknete sami sebe dřív, než na váš průšvih přijde někdo jiný. Původně šlo o středověké mučení, kde obviněný pod tíhou bolesti přiznal i to, že sousedovi očaroval kozu.
Dnes už vás sice na skřipec nenatahují, ale když partnerovi přiznáte, kam zmizela ta poslední čokoláda, atmosféra doma zhoustne během vteřiny. Místo abyste napětí elegantně rozptýlili, tímhle upřímným gestem většinou jen přilejete olej do ohně.
Notička aneb Jak (ne)uznat chybu a (ne)ztratit glanc
Zdrháte před novináři rychlostí Usaina Bolta? Hlavně nepanikařte! Uznat chybu je pro slabochy s funkčním svědomím, vy jste politik, který tvoří realitu. Pokud vaše ego narazí do zdi, hrajte hru, že hysterický záchvat vaší ochranky byl od začátku geniální plán na odhalení provokatéra.
Při sprintu zadním vchodem mluvte o taktickém ústupu před honem na čarodějnice a účelové kampani. Když vám teče do bot tak, že cítíte smrádek politického krchova, vytaste kartu ublíženého mučedníka a opozici obviňte z ohrožení rodiny.
Pravda je to, co bez mrknutí oka ukřičíte na tiskovce. Přiznat, že jste za idiota, by totiž znamenalo sestoupit z politického Olympu.
A na to máte příliš drahé hodinky.
Kurátor aneb Noemova archa z kůže
Venku leje. Ideální čas na lov. Shazuji luxusní fasádu, pod staré seprané hadry oblékám Zimmerli a tramvaj mě vyplivne na Andělu do lidského hnoje. Můj dnešní cíl smrdí drahým mýdlem. Mám na něj přesně sto osmdesát dva kroků, než zapadne do garáží k bávu.
Na přechodu plném kuželek namačkaných pod deštníky využiju clonu cizího lokte. Čistý, tvrdý hmat naslepo. Vytrhávám mu kus existence z kapsy a on odchází jako prázdná, chladnoucí mrtvola. Zatímco já mizím s euforií v tramvaji.
Ve svém tajném sklepním kamrlíku točím kombinačním zámkem luxusního trezoru. Ukládám nový úlovek do své zvrácené Noemovy archy. Už tam čeká černá kůže úředníka slisovaná strachem ze života, mastná šrajtofle dělníka, zašustěný pytel studenta s prošlým kondomem i plastové srdíčko osmileté cácorky. Polykám jejich životy přes odřenou kůži, beru si jejich prohrané sny, abych se vůbec cítil naživu jako kurátor lidstva.
Převlečený v saténovém županu u okna loftu se mi z té pražské zoo zvedá žaludek. Ta sbírka nikdy nebude úplná. Chybím v ní já, zloděj bez jména žijící ze stínů a cizího tepla. Nemám žádnou vlastní peněženku, nemám co ukrást sám sobě.
Místo kurátora jsem jen hlídač v muzeu věcí, které mi nepatří, a sám sebe jsem tím neslepil. Sedím ve tmě a poprvé cítím ten ledový průvan, kterým se venku stává každý, koho jsem okradl.
Než půjdeme dál
Možná jsme se od školních let vlastně moc neposunuli a život pořád bereme jako takovou drobnou tragikomedii. Dál občas s kamennou tváří předstíráme, že přesně víme, co děláme, i když uvnitř tápeme, a denně musíme se sebezapřením polykat nejrůznější verze životní koprovky. Jen místo zfalšovaných podpisů v žákovské dneska občas falšujeme vlastní nálady, abychom před světem vypadali stoprocentně neprůstřelní.
Důležité je se z toho nezbláznit a nebrat se tak vážně. Svět sice občas vyžaduje drahé hodinky a luxusní fasádu, ale nejlíp je nám stejně tehdy, když tyhle rekvizity můžeme odložit, vykašlat se na publikum a beztrestně kápnout božskou s lidmi, kteří nás mají rádi i s našimi chybami.
Dokud se tomu všemu dokážeme společně zasmát, máme ten nejlepší základ do života v kapse.
Zítra v tom lítáme nanovo.
Odkazy:
