Kurátor aneb Noemova archa z kůže

Lije jako z konve. Konečně. Po dlouhých dnech úmorných veder. Lidi nebudou jen tak courat po ulicích. Všichni se pohrnou pod střechu. Je jedno, jestli deštníkovou nebo plechovou. Tramvaje, busy, metro. Je čas na lov.

Stojím u prosklené stěny loftu. Potůčky vody stékají po skle a já mám motýlky v břiše. Zase ten chvějivý pocit, vzrušení. Jak je to dlouho, co jsem nebyl venku?

Všechen ten čas věnovaný přípravám. Vytipovat správný objekt. Sledovat ho.

Vejdu do šatny. Značkové oblečení má dnes volno. Ve spodním oddíle vzadu je to, kým dnes budu. Staré rozpadající se džíny, seprané triko a mikina, okopané tenisky. Hravě to překryje mé spodní prádlo Zimmerli. Toho se nevzdám.

Tramvaj mě vyplivla dole na Andělu. Do toho největšího lidskýho hnoje. Směsice fetek, bezďáků, nicek, obyčejnejch lidí i top manažerů. V tom slejváku ale všichni stejně zahryzlí do sebe, naštvaní, slepí, zalezlí ve svejch palicích.

Přesně vím, kdy vyleze ven z toho skleněnýho paláce. Drahý kvádro, luxusní diplomatka, mobil v druhý ruce. Dneska by měl mít deštník. Smrdí drahým mejdlem a čumí, jako by mu patřil svět. Mám tě přečtenýho do poslední litery, kámo.

A tak se stalo. Rozhlíd se, rozložil jedním pohybem deštník a s nehraným sebezapřením vnořil do toho sajrajtu na pěší zóně. Mám na to přesně sto osmdesát dva kroků, než zapadne do podzemních garáží pro svý bávo.

Ideální místo. Přechod a na něm halda kuželek namačkaných na sobě. Deštníky omezujou rozhled, kyselý ksichty zapíchlý do zad před nima.

Nalepil jsem se na něj. Absolutní klid. Mám to zmáknutý. Cvakání semaforu změnilo rytmus a dav se pohnul. Loket v mým boku. Ideální clona. Moje prsty sjely dolů. Žádný hraní, čistej, tvrdej hmat naslepo. Vteřinový odlehčení na jeho zadku. Vytrhl jsem mu kus jeho pitomý existence rovnou z kapsy.

Za přechodem on doprava, dál do svýho světa, ale už je to jen prázdná chladnoucí mrtvola. To podstatný z něj zůstalo v mý ruce. Já rovně. Po několika krocích přímo do otevřenejch dveří tramvaje. Zapiští znamení, dveře zasyčej v zavěšení a euforickej pocit projede mým tělem.

Tohle město má nekonečno možností. Jednou z nich je možnost vlastnit. Moderní loft i smradlavej sklepní kamrlík bez oken. Pokud by někdo hledal majitele téhle díry, najde bezdomovce s bydlištěm na úřadě. Starej odřenej stůl z lokálu nahoře, židle, co se povalovala u kontejneru, padesátivatová žárovka. Jedinej kloudnej kus je luxusní trezorová skříň. Stála balík a stejně tak její doprava. Hejrup parta dostala dost na to, aby se neptala proč zrovna sem a okamžitě zapomněla, kde.

Mechanickej trezorovej kombinační zámek vyžaduje posloupnost dvanácti čísel na třech růžicích. Otočit, klik… otočit, klik… zatočit proti směru hodinovejch ručiček chromovaným kolem.

Hrábnu po paměti dovnitř a vytáhnu malej hedvábnej ubrus. A teď tady leží. Ještě je z ní cejtit jeho vůně a tělesný teplo. Doplní moji sbírku.

Úředník. Černá, strohá kůže, kde byl každej nesmyslnej papírek poskládanej na milimetr přesně. Strach ze života slisovanej do kapesního formátu.

Dělník. Mastná, těžká šrajtofle, odřená od chlapský práce. Uvnitř špína od montážní pěny, smrad potu, fotka nějakýho děcka a tiket ze sázkovky.

Student. Látkovej pytel na suchý zip, co při otevření trapně zašustí. ISIC karta a kondom s prošlou spotřebou. Naivní, hloupá naděje, co mě regulérně štve.

Umělec. Totální chaos. Účtenky od levnýho chlastu, krev na rohu a vizitky lidí, co už dávno shnili v zemi.

Osmiletá cácorka. Plastový srdíčko s drukem. Pár drobáků a lístek s číslem na familii.

A teď tenhle manažerskej parchant.

Tyhle lidi tam venku dál chodí, mluví a žerou, ale jsou to jenom prázdný skořápky. To, kým doopravdy byli, leží tady přede mnou.

Nekradu pro prachy. Kradu je, abych se vůbec cejtil naživu. Polykám jejich životy skrz tu odřenou kůži. Když se jich dotýkám, beru si jejich jistotu, jejich únavu, jejich prohraný sny. Jsou to moji jediní kámoši. Moje jednotvárná rodina, kterou jsem si sám ulovil.

Moje vlastní, zvrácená Noemova archa.

Roztočit číselníky, dotyk mastnýho vypínače na zdi.

Cvak. Totální ticho a tma.

Sedím ve tmě a skrz to ohromné okno vidím rozsvícené město. Saténový župan krásně chladí a vytváří dojem dokonalého pohodlí.

Intenzita myšlenek mi zvedá žaludek. Celé je to totální, nefalšovaný nesmysl.

Můžu těm lidem rvát kapsy, dokud mi neupadnou prsty. Můžu mít na tom stole padesát dokonale ulovených kousků, celou tuhle zvrácenou pražskou zoologickou zahradu od řezníků po ministry.

Ale ta sbírka nikdy, nikdy nebude úplná.

Vždycky tam bude jedno prázdné místo. Ten nejdůležitější, klíčový kus, bez kterého je ta řada v trezoru jenom snůška cizího odpadu a staré kůže.

V té sbírce chybím já.

Já, zloděj bez jména. Člověk, který nemá co slisovat do formátu deset na dvanáct centimetrů, protože jeho existence se skládá jenom ze stínů a cizího tepla. Nemám žádnou peněženku, kterou bych tam mohl položit vedle úředníka a dělníka.

Nemám co ukrást sám sobě.

Nejsem žádný kurátor lidstva. Jsem jenom hlídač v muzeu věcí, které mi nepatří. Ukradl jsem jim všechno, ale sám sebe jsem tím neslepil.

Sedím v té černé tmě, obklopený cizími životy, a poprvé cítím ten ledový průvan, kterým se venku stává každý, koho jsem okradl.