Článek
Jaro v parku voní po rozkvetlých třešních, ale pro Růženu je ten vzduch najednou těžký a nedýchatelný. Právě vyšla z úřadu, kde se dozvěděla, že už vlastně neexistuje. Tedy, ona fyzicky existuje, stojí tady v obnošeném kabátě z charity a třesou se jí ruce. Ale její „digitální identita“ končí kdesi v nedohlednu.
„Paní, to máte v aplikaci, stačí se přihlásit přes bankovní identitu nebo e-občanku,“ řekla jí ta slečna za sklem.
Byla milá, voněla jemným parfémem a mluvila jazykem, který se v nonstopu neučí. Růžena nemá aplikaci. Nemá smartphone. Má jen starou tlačítkovou Nokii s prasklým displejem a pětadvacetikorunový kredit, který si šetří, aby jí nezrušili číslo, nebo pro případ krajní nouze.
Stát se rozhodl, že bude efektivní. Že ušetří za papír a narovná fronty u přepážek. Jenže pro Růženu se tím stát stal šifrou, ke které nedostala klíč. Bez úředního potvrzení není příspěvek na bydlení. Bez příspěvku na bydlení není „keš“ pro „bosse“ na ubytovně.
Ubytovna: Moderní lenní panství
Cesta zpátky vede Růženu kolem ubytovny. „Boss“ tam bere jen hotovost, hezky z ruky do ruky. A hraje se ta známá obehraná písnička. Žádné faktury, žádné účty nebo platební doklady. Zaplať a máš postel. Chceš varnou konvici na pokoji? Pětikilo měsíčně navíc. Jestli se chceš vysprchovat, máš to za padesát. Chceš, aby tě navštívila sestra? Stovka za vstup. Je to ekonomika postavená na čistém přežití, kde se i za každé hlubší nadechnutí připlácí.
„Boss“ neřeší žádnou digitální identitu, řeší jen to, jestli má Růža v kapse ty „sedmdesátky“, které vyvekslovala z různých poukázek.
Jenže dnes Růža nemá naprosto nic. Jen vzrůstající pocit, že se kolem ní zavírá neviditelná klec. Prochází parkem, kde si mladé páry pod rozkvetlou japonskou třešní fotí selfíčka na telefony, které stojí víc než její roční příjem. Jsou to dva vesmíry, které se srážejí jen u pokladen v diskontech.
Poslední zastávka: Plot
Cesta Růženy končí tam, kde vždycky. U barevných neonů. V místě , které je pro velkou část obyvatel sídliště posledním „světem naděje“. Bere za kliku nonstopu, těší se na ten známý pach dezinfekce, piva a vyčpělého cigaretového kouře, na to místo, kde ji nikdo nesoudí.
Ale barman tentokrát do ruky nebere naučeným pohybem sklenici na malé pivo.
Nejdřív se podívá Růženě do očí, ale po zlomku času přeostří kamsi do dálky.
„Růže, sorry, ale tady máš teď „plot“,“ řekne bezbarvě. Jeho pohled jí prochází jakoby nezastaven pevnou překážkou, natož lidskou bytostí.
„Majitel už nechce, aby tu seděli lidi, co nic nekonzumujou nebo nehrajou. Buď si něco musíš dát, nebo jít.“
Slova barmana v tom krátkém okamžiku zasáhla hlouběji než jakákoliv exekuce. Nonstop, její poslední azyl, její „svět naděje zabalený do neonu“, ji definitivně vyvrhl. Dokud měla co recyklovat, dokud z ní systém dokázal vyždímat aspoň těch pár barevných papírků a drobných, byla jeho součástí. Byla aspoň tou „problémovou položkou“.
Teď, když její kurz klesl na nulu, stala se skutečně neviditelnou. Stojí na ulici, v záři zapadajícího jarního slunce, a nepatří už vůbec nikam. Ani k úřednímu okénku, ani k místu u záchodů vedle barového pultu.
Kurz je 0,0. Hra skončila.
Statistické podklady a zdroje dat:
1. Agentura pro sociální začleňování – Analýza vyloučených lokalit a digitální propasti u seniorů a sociálně slabých.
2. Rejstřík vyloučených osob (RVO) – Informace Ministerstva financí ČR o omezení vstupu do heren.
3. Zpráva MPSV o revizi dávkového systému – Podklady k chystané „superdávce“ a digitalizaci státní správy.
4. PAQ Research (Daniel Prokop) – Data o nákladech na bydlení v ubytovnách a o efektivitě sociální pomoci.
