Článek
Seděli jsme včera s dcerou u televize a dávali starou dobrou klasiku Hlubina z roku 1977. Když se na obrazovce objevila scéna na otevřeném moři - sytě modrá obloha, bílé kopule mraků, dlouhé temné stíny, ale slunce hercům očividně pralo přímo do očí - moje profesní deformace z let strávených v TV a filmovém prostředí okamžitě sepnula.
„Vidíš to?“ klepl jsem dceru přes rameno. „Tohle je americká noc.“
Otočila se na mě s tím svým vnímavým, zvědavým pohledem, který u ní miluju. „Jaká noc, tati? Vždyť tam svítí sluníčko.“
Schválně, zvedněte ruku, kdo z vás tenhle starý filmařský trik ještě zná, a dokáže ho ve filmu odhalit?
Iluze milosrdné hloubky
A tak jsem jí vysvětlil jeden z nejkrásnějších triků klasického filmového řemesla. V dobách, kdy kamery neuměly snímat ve tmě a noční natáčení v exteriéru a navíc na moři by zruinovalo rozpočet, nasadili filmaři na objektiv sytě modrý filtr a záměrně tak podexponovali obraz. Vytvořili tím iluzi. Světlo ztlumili do milosrdné hloubky, kde zanikl všechen zbytečný balast v pozadí a divák se mohl soustředit jen na to podstatné. Na kontury postav, herecký projev, a na čistou atmosféru.
Moje dcera má mírnou poruchu autistického spektra. Pro lidi jako ona je moderní svět v podstatě v permanentním stavu brutálního přeexponování. Chybí jim vnitřní filtr, který by tlumil blikání zářivek, hluk z ulice nebo všudypřítomný agresivní vizuální smog. Všechno k nim teče v maximálním jasu a plné hlasitosti jedním kanálem s vysokým průtokem.
Když jsem jí ten princip vysvětloval, viděl jsem, jak jí v očích blesklo pochopení. Stejně jako když minule adoptovala elastického Blobbyho jako svůj vnější nárazník proti davu, teď získala další pomyslnou berličku, pomůcku pro přežití. Další vnitřní nástroj. Možnost představit si, že když už je toho vnějšího světa na ní moc, může v hlavě otočit pomyslným kroužkem ovládajícím clonu, nasadit na objektiv modré sklo, a ten řvoucí chaos kolem sebe jednoduše ztmavit do pro ní snesitelné, bezpečné „americké noci“.
Žijeme v době digitálních přepalů
Když film skončil, bylo vidět, že jí to v hlavě vrtá dál, „kontrolní chroust“ byl vypuštěn a nešlo jinak, než o tom mluvit dál. Celkem jednoduše jsme došli k tomu, že tenhle filtr už dneska dávno nepotřebují jen lidé na spektru.
Naše celá společnost totiž žije v době extrémních „lidských i digitálních přepalů“.
Moderní média a sociální sítě fungují jako kamery s přecitlivělým ISO. Vytáhnou na světlo boží každou banalitu, každý konflikt, každé smítko prachu a nasvítí ho surovým, oslepujícím LED reflektorem. Všichni musíme být neustále vidět. Ke všemu musíme mít okamžitý názor v plném kontrastu a nejvyšším rozlišení.
Výsledkem toho je, že vidíme absolutně všechno, ale z podstaty nevnímáme už skoro vůbec nic. Jsme tím permanentním světlem unavení a oslepení.
Nebylo by nám všem lépe, kdybychom se vrátili k poctivému analogovému řemeslu? Kdybychom se naučili občas aplikovat „lidské a informační podexponování“? Záměrně ubrat jas, nechat nepodstatný hluk ustoupit do stínu a vrátit do svých životů trochu té milosrdné, hluboké modři, ve které má člověk konečně prostor vydechnout a přemýšlet.
Moje dcera tenhle filmový trik včera teprve objevila a její mysl ho teď nechává v tichosti dozrávat. Ale já mám pocit, že ten největší luxus dnešní doby je, nebýt neustále na světle.
Největším uměním je umět si v pravou chvíli nasadit svůj vlastní filtr a ztlumit jas.
Zdroje a něco navíc:
K filmovému triku (Americká noc):
Co to je: Day-for-night (v francouzštině přímo La nuit américaine). Technika popsaná v každé filmařské učebnici, kdy se natáčí za dne při podexponování a použití filtrů.
Odkaz: Heslo Day-for-night na anglické Wikipedii nebo slavný stejnojmenný film François Truffauta z roku 1973 (Americká noc), který toto řemeslo oslavuje.
K filmu Hlubina (The Deep, 1977):
Odkaz: Profil filmu na ČSFD (režie Peter Yates, hrají Nick Nolte, Jacqueline Bisset). Scény na moři jsou tímto trikem pověstné.
K autismu a přeexponování (Senzorické přehlcení):
Odborný kontext: Lidé na autistickém spektru (PAS) běžně trpí poruchou zpracování senzorických vjemů (Sensory Processing Sensitivity / Hyper-reactivity). Nedokážou filtrovat podněty z okolí (hluk, světla zářivek), což vede k tzv. sensory overload (senzorickému přehlcení).
Odkaz: Národní informační portál pro autismus (Autismus.cz) nebo článek na portálu ADDITUDE o senzorickém přehlcení.
