Článek
Ze školních budov se ozvalo dupání po schodech, vítězný ryk a zvonění klíči tvorů, kterým právě začal dvouměsíční fesťák absolutní svobody, zatímco v kancelářích dospělých se rozhostilo těžké hrobové ticho.
Venku je pětatřicet stupňů ve stínu, dochází nám led, boty se nám lepí do roztékajícího se asfaltu a naše iluze, že léto je nejkrásnější období roku, si hledá nejchladnější místo v rozpáleném bytě.
Pro dítka školou povinná je den vysvědčení dnem nula a kdo vysloví pravdu „čau, uvidíme se v září“ je považován za totálního lúzra. Leží před nimi nekonečný oceán času, kdy jejich jedinou starostí bude vymámit z rodičů peníze na předraženou zmrzlinu a neztratit u vody pantofli.
Operace: Kam s ním?
A co my, dospělí? Pro nás tímto okamžikem neodstartovaly prázdniny, ale největší logistická operace od vylodění v Normandii pod krycím kódem „Kam s ním na 62 dní?“.
Průměrný český rodič stráví červenec a srpen v permanentním a křečovitém polorozpadu. Naše dny jsou rozplánované na minuty mezi babičkou na venkově, příměstským táborem s pochybným zaměřením na „přežití v divočině městského parku“ a zoufalým propočítáváním zbývajících dnů řádné dovolené.
Domácí rozpočet krvácí rychleji než při generálce auta, protože poslat potomka na týden někam, kde ho aspoň na chvíli zabaví a unaví, stojí dnes zhruba stejně jako víkend v Monte Carlu.
Generál Radecký na pláži
Vrcholem celého léta dospělých je pak ona bájná „dovolená“. Slovo je odvozené od „dovolit si“, což ale v našem podání znamená dovolit si totální nervové zhroucení. Vytoužený odpočinek u slané louže plánujeme s precizností generála Radeckého. Do sestavy kufrů všemožných velikostí se snažíme našlapat polovinu domácnosti včetně rychlovarné konvice a lékárničky schopné pokrýt i epidemii cholery v subsaharské Africe.
Poté následuje deset hodin v plechové krabici na dálnici, během kterých se třikrát pohádáme o to, co si potomci zrovna pouštějí na tabletu, a při tom nám v hlavě jako stroboskop bliká notifikace s otázkou „zapnul jsem automatické krmítko rybičkám a zamknul jsem vůbec dveře?“.
Na přecpané pláži pak místo zasloužené relaxace na kalkulačce v mobilu propočítáváme, jestli už nejsme s rozpočtem v minusu. Jestli ta zmrzlina za sedm eur už náhodou nebyla přes čáru.
Kdysi existovalo takové krásné, staré úsloví: „Mladý Ital v létě nepracuje, mladý Ital v létě tančí.“
Kde jsme udělali chybu
Když se podívám z okna kanceláře, kde vzduchotechnika tiše chcípá na úbytě a já se roztékám na židli jako zapomenutá mražená pizza, vkrádá se mi do hlavy otázka, kde jsme sakra udělali chybu.
Proč Italové mají své dolce far niente - sladké nicnedělání. Klidně zavřou krám, dřepnou si do stínu, dají si své espresso a svět se z toho nezboří. Proč my Češi neumíme v létě jen tak „tančit”? Proč máme potřebu i ten krátký odpočinek organizovat na sto dvacet procent, kontrolovat předpovědi počasí na pěti různých aplikacích a stresovat se tím, že sousedi mají na fotkách na sociálních sítích větší slunečník a beach bar hned za zadkem?
Možná by to chtělo vzít si příklad od těch našich dětí. Hodit za hlavu do puntíku promyšlené itineráře, vypnout ukecanou navigaci, zapomenout na dospěláckou dokonalost a prostě jen tak chvíli sedět a čumět do slunce.
Svět se bez naší přítomnosti těch čtrnáct dní rozhodně nezblázní. A pokud ano, tak je to jen jeho problém. Aspoň si u toho snad stihneme trochu zatancovat.
Protože ten tanec může zase rychle skončit. A to přesně v tom momentě, když nám odkudsi z tábora zavolají, že našemu potomkovi se podařilo ztratit i tu druhou pantofli.
