Článek
Adrenalin. Dnes hlavní položka na menu nonstopu. Nohy fotbalistů znovu kmitají po hřištích a stadionech. Od pralesní ligy po tu národů. Pivo, alkohol, kafe, rychlá cigareta venku. A blikající terminály slibující zbohatnutí nebo krach.
Sedím u svého stolu, trochu uklizený před světly. Venku už nepanuje tropická noc a teploměr nešplhá k třicítce, spíš naopak. Na sklo naráží studený pražský podzim a mlha od Vltavy se líně plazí mezi domy.
Barman s unavenýma očima kmitá jako fretka. U vedlejšího stolu sedí chlápek v nových, ještě nepraných montérkách. Má před sebou třetí pivo a každou minutu se nervózně, podvědomě plácne přes zadní kapsu kalhot. Nakonec vytáhne peněženku. Rychle zkontroluje obsah a zase ji vrátí.
Jeho mechanický pohyb mě spolehlivě vrátí o pár týdnů zpátky. Do noci, kdy u baru přistál ON.
Vůně mýdla
Navenek zapadal do téhle kulisy dokonale. Okopané tenisky, seprané džíny, mikina se žmolky na rukávech. Klasická městská troska, jakých vám Anděl nebo Palmovka vyplivnou za hodinu desítky. V novém ostrém světle mi ale neunikly dvě věci, které do téhle bídy absolutně nepasovaly.
Když se natahoval pro sklenici, zpod ošuntělého límce mu vykoukl lem sněhobílého spodního prádla. Zimmerli. Značka, za kterou lidi v Pařížské nechávají tisíce. A druhá věc. Ten chlap nesmrděl ulicí ani hospodou. Voněl drahým, těžkým mýdlem, co se vám usadí v nose a odmítá odejít.
Neměl u sebe peněženku. Bankovky na pivo lovil z kapes jen tak navolno, nemravně zmačkané do kuliček. Mluvil klidně, spisovně, s takovým tím ledovým, kultivovaným odstupem, ze kterého vám naskakuje husí kůže, i když venku pálí slunce. Vyprávěl mi o lidech jako o prázdných schránkách a o svém tajném trezoru, kam ukládá jejich slisované existence.
Padesát wattů života
Myslel jsem si, že je to jenom geniální psychopat, co se moc koukal na nesprávné filmy. Ale zvědavost byla silnější než pud sebezáchovy. Nechal jsem se nad ránem propadnout do jeho světa.
Nejdřív to byl smradlavý, sklepní kamrlík bez oken někde na periferii, kde stála masivní trezorová skříň, co musela stát balík. Viděl jsem, jak jeho prsty s dokonalou manikúrou a absolutní jistotou otáčejí chromovaným číselníkem. Otočit, klik… otočit, klik…
A pak je přede mě rozložil na hedvábný ubrus. Ty šrajtofle. Černou kůži úředníka, mastnou peněženku dělníka s fotkou děcka, látkový pytel studenta s prošlým kondomem. Všechny ty ukořistěné jistoty a prohrané sny. Žádná literární fikce. Slisované životy pod padesátiwattovou žárovkou.
A hned na to následoval luxusní, sklem obehnaný loft s výhledem, ze kterého se točila hlava. Byla to syrová, zvrácená realita jednoho chlapa v saténovém županu, který stál u ohromného okna a díval se na rozsvícené město jako kurátor na svou zoologickou zahradu.
„Chybím tam já,“ řekl mi tehdy do tmy, těsně předtím, než cvakl vypínač a nastalo totální ticho. „Nemám co ukrást sám sobě.“
Kroky za zády
Chlápek v montérkách u vedlejšího stolu dopíjí. Znovu se plácne přes zadek, aby potvrdil svou existenci. Vstává, hodí na stůl pár papírových a mizí v mlze. Směr tramvaj, Anděl.
Dopíjím horkou, hořkou kávu a dívám se za ním přes zamlžené sklo nonstopu. Od té noci v loftu se na lidi na ulici, v metru a tramvaji už nikdy nedokážu dívat jako dřív. Už nevidím jenom anonymní davy, co spěchají za životem. Vidím lidi, co v hlavách pevně svírají své myšlenky a vůbec netuší, že v téhle vteřině možná někdo v okopaných teniskách odpočítává přesně sto osmdesát dva kroků za jejich zády.
Některé příběhy by člověk v nonstopu asi potkat neměl. Některé trezory v tomhle městě by měly zůstat navždy zavřené.
Odkaz:
