Článek
V pondělí jsem vzal dcerku k ortodontistovi. Nic dramatického, zuby jí sice nerostou úplně podle tabulek, ale pan doktor se podíval do budoucna, moudře pokýval hlavou a s ledovým klidem oznámil, že na podzim se máme objednat a začneme to rovnat. Budoucnost je zkrátka dokonale nalinkovaná, naplánovaná a mechanicky spočítaná. Nezbývá než začít šetřit.
Když už ale takhle spolu vyrážíme „do města“, máme takový zavedený rituál. Vždycky zalezeme do nějakého současného, strašně „IN“ stravovacího nebo osvěžovacího zařízení. Do míst, která normálně nevyhledáváme, ale ta půlhodinka tam je pokaždé sociologická sonda par excellence. Člověk tam nakoukne do paralelního vesmíru.
Objednali jsme si. Dcera cosi načančaného s dlouhým papírovým brčkem, a já tu mýtyckou „fialovou batátovou kávu“, kterou včera opěvovali ve zprávách, abych zjistil, jak tedy chutná „tekutý pokrok“.
Přehlídka lidských samot
A pak jsem se, jak je mým zvykem, začal dívat kolem sebe. Bylo to neuvěřitelné. V tom dokonale designovém interiéru, kde i ten beton na zdi vypadal, že má nasazený správný instagramový filtr, měla rande přehlídka lidských samot.
U vedlejšího stolu seděla dvojice, pro chlapa mého stáří to byl „kluk a holka“. Oba krásní a samozřejmě oba oblečení podle nejnovějšího trendu. Za celých dvacet minut spolu nepromluvili ani slovo. Jen dokola fotili své skleničky, které obsluha v pravidelných intervalech přinášela a nedotknuté zase odnášela, kontrolovali displeje, dělali u toho ty správné obličeje a pak zase zírali do prázdna. Kolem nich mezitím pobíhala omladina, která nekomunikovala mluveným slovem, ale zvuky, které vzdáleně připomínaly spíš tiktokové úryvky a prapodivné skřeky.
A v tu chvíli mě to trefilo jako vtip se správnou pointou. Nekonečný kolotoč lidské nostalgie.
Stíny, které ještě nikdo neprotáhl světlem
Všichni jsme si tím prošli a víme, jak to s nostalgií chodí. Je to sice tisíckrát ohrané téma, kde hrozí okamžité sklouznutí do důchodcovského brumlání, že „dřív bylo líp“. V tomhle nablýskaném, tichém a divně sterilním podniku jsem ale najednou uviděl stín, který ještě nikdo moc neprotáhl světlem.
Nostalgie totiž není o nějaké minulosti. Je to náš obranný mechanismus proti přítomnosti.
Většina těch lidí, co dneska ujíždí na retro, vinyly nebo devadesátkový vizuál, nevzpomíná na minulost kvůli ní samotné. Vzpomínají, protože ta současnost kolem nás je příliš rychlá, hlučná a totálně nečitelná. Minulost má tu obrovskou výhodu, že už se stala. Je za námi, uzavřená, bezpečná, nemůže už nás překvapit novou aktualizací softwaru nebo nečekanou změnou obchodních podmínek. Působí jako psychologický airbag před světem, který se podle mě očividně zbláznil.
Od turka ke kávě před velkým krachem AI
A tím vzniká tragikomický civilizační cyklus, který jen málokdo zachytí. Každá nastupující generace nejdřív k smrti nenávidí svět svých rodičů. S velkou slávou ho rozbije, vytvoří si ten svůj vlastní, nový, podle ní dokonalý. A o dvacet let později začne nostalgicky oplakávat přesně ty trosky, které sama vyprodukovala. Dneska s dojetím vzpomínáme na „turka do skla“, analogové foťáky nebo staré ICQ, a přitom ve své době to byl úplně obyčejný denní chléb a spotřební věci.
Koukal jsem na tu svou fialovou batátovou kávu a došlo mi, že tenhle absurdní patok s divným obrázkem v pěně potká za dvacet let stejný osud. Nějaký unavený padesátník bude se slzou v oku vyprávět, jaká to byla krása „v těch starých dobrých časech před velkým krachem AI“, kdy lidi ještě chodili do kaváren osobně a kávu jim vařil živý člověk s kérkou na předloktí, a ne naleštěné robotické rameno.
Největší děs se ale skrývá v tom, že ta nostalgie už dneska nepotřebuje k tomu, aby uzrála, celá desetiletí. Kvůli té šílené rychlosti, kterou svět nabral, vzniká téměř okamžitě. Svět mutuje tak rychle, že si člověk nestačí přítomnost ani pořádně prožít, a už je mu po ní smutno. Z nostalgie se stal instantní sentiment.
Digitální hřbitov zážitků
A co je nejhorší? Přišli jsme o to poslední - o kolektivní sdílení. Dřív nás nostalgie spojovala. Všichni jsme vzpomínali na stejné filmy v televizi nebo na stejné prázdniny u babičky.
Dneska je to algoritmicky vyráběný skanzen pro jednoho diváka.
Každý v té kavárně měl na svém telefonu svůj vlastní, právě jemu na míru střižený a algoritmem dodaný feed nostalgie. Takové své soukromé retro, svůj digitální hřbitov zážitků a atmosfér. A světovládnoucí technologické platformy tenhle byznys se smutkem vesele dotují, protože sentiment spolehlivě oslabuje racionální obranu peněženky. Z nostalgie se stala emocionálně extrémně výnosná korporátní komodita.
Tohle už není Švejk. Tohle je čistokrevný cyberpunkový Hrabal, akorát místo pábitelů v hospodě u piva tu sedí zombíci s fialovou pěnou na rtech.
„Tati, ty na to hrozně koukáš,“ dloubla do mě dcera a ukázala na mé netknuté fialové batátové kafe.
Podíval jsem se na ni. Zuby se jí srovnají, o to strach nemám. Ale jak se sakra srovná tenhle svět? Kopnul jsem do sebe ten fialový zázrak, než stačil úplně vystydnout.
Musím tu přítomnost aspoň dopít, když už v ní máme žít.
