Článek
Rádi věříme, že co neřešíme, vlastně neexistuje. Že když o něčem nemluvíme, tak to zmizí. Že ticho je forma řešení. Jenže věci pod kobercem mají jednu nepříjemnou vlastnost: časem se naučí chodit.
Nevědomí totiž nefunguje jako skartovačka, ale jako sklad. Nic nemaže, jen odkládá. A jak se shodnou jak východní filozofie, tak starý dobrý Sigmund Freud: útěk před sebou samým je sprint, který se běží na dlouhou trať.
Nevědomí jako archiv, který nikdy nezavírá
Všichni to známe. Ten moment, kdy v hádce raději polkneme hořkou slinu, abychom „zachovali klid“. Ten okamžik, kdy se zachováme jako sobci, ale v hlavě si to okamžitě přeložíme do přijatelnější verze - třeba jako „nutnou sebeobranu“.
Máme totiž fascinující schopnost přesvědčit sami sebe, že když problém zamkneme do sklepa a zahodíme klíč, prostě tam shnije a zmizí. Jenže lidská psychika není skládka odpadu. Je to spíš tlakový hrnec.
Freud, navzdory všem kontroverzím, trefil jednu věc přesně: nevědomí je mizerný archivář, ale geniální vymahač dluhů. Nic neztratí. Jen si počká.
Potlačení není řešení, jen odklad splatnosti
Říká se tomu potlačení. Naše babičky tomu říkaly prostě: „To si ještě vypiješ.“ Dnešní doba, fascinovaná východní filozofií v západním balení, pro to má elegantnější slovo: karma. Ale princip je stejný. Nic se neztrácí.
Každá malá lež, každý neřešený konflikt, každý pocit „hnusna“, který jsme navenek zamaskovali slušným vychováním, se ukládá na účet, který budeme muset jednou zaplatit. Problém je, že věci, které zatlačíme hluboko pod koberec, tam neleží v klidu. V té tmě se mění. A když se po letech rozhodnou vylézt ven, většinou už nejsou v přátelské náladě.
Když se nevědomí ozve v tu nejhorší chvíli
To pověstné „později“ má navíc brutální smysl pro načasování. Neohlásí se, když máte dovolenou a prostor na sebereflexi. Přijde přesně ve chvíli, kdy se vám to hodí nejméně.
Někdy v podobě trapného přeřeknutí, které o vás řekne víc, než byste chtěli. Jindy jako výbuch vzteku kvůli špatně umytému hrnku, přestože skutečný důvod leží deset let zpátky - v pocitu nedocenění, křivdy nebo mlčení. A někdy to skončí tím nejhorším: tichem. Tím tichem, kdy už nikdo nezvedá telefon, protože jste své okolí postupně otrávili jedem, o kterém jste si mysleli, že ho v sobě úspěšně skrýváte.
Můžete být navenek nejslušnější člověk v ulici. Pokud jste ale uvnitř plní nevyřčené zloby, závisti nebo pohrdání, vaše nevědomí to ví. A nevědomí nelze uplatit sebeklamem.
Sprint proti maratonci
Utéct před sebou samým je vlastně docela snadné. Je to krátký sprint: rychlý start, adrenalin, pocit vítězství, když se nám podaří nepříjemnou pravdu nechat za sebou. Jenže život není stovka na stadionu. Život je ultramaraton.
Zatímco vy po prvním kilometru lapáte po dechu, vaše potlačená traumata, viny a neřešené konflikty mají tempo vytrvalců. Dřív nebo později vás doběhnou. A pak vás jen lehce poklepou na rameno.
„Freude, Freude, vždycky na tě dojde“ není jen hospodská říkanka. Je to varování napsané tlustou fixou na zdi naší psychiky. Ne proto, že by vesmír byl spravedlivý soudce, ale proto, že naše paměť a svědomí mají sloní paměť.
Ticho není strategie
Možná i proto dnes tolik lidí vyhoří, rozpadnou se jim vztahy nebo skončí v terapii s pocitem, že „vlastně neví, co se stalo“. Stalo se jen to, že účet, na který se roky ukládalo, dospěl.
Cesta ven není složitá, ale je nepohodlná. Přestat si myslet, že mlčení znamená řešení. Přestat věřit, že neřešení je strategie.
Pojmenovávejte věci pravými jmény. Pokud cítíte závist, neříkejte tomu „smysl pro spravedlnost“.
Přestaňte vrstvit koberce. Druhý koberec prach neschová, jen vytvoří větší bouli.
Přiznejte si vlastní „hnusno“. Každý ho máme. Rozdíl je jen v tom, jestli ho uznáme - nebo jestli se budeme tvářit, že voníme po fialkách, a pak se divit, proč se nám rozpadají vztahy.
Věci, které neřešíme, totiž neumírají. Jsou jen pohřbeny zaživa. A pohřbít něco zaživa je ten nejlepší způsob, jak zajistit, že se to jednou vrátí. Ne jako drobnost, ale jako monstrum.
Takže až příště dostanete chuť něco „zatlouct“, vzpomeňte si na starého Sigmunda. Otázka totiž není, jestli na vás jednou dojde. Otázka je jen jak - a s jakými následky.
