Článek
Jestli máte chvilku čas, chuť a náladu, tak si otevřete jedno vychlazený ze sedmýho schodu, nebo uvařte poctivýho turka do skla, a pojďte si se mnou popovídat o dalším velikánovi naší literatury.
O Bohumilu Hrabalovi, tomu starýmu lišákovi z nymburskýho pivovaru, kterej dokázal z obyčejnýho hospodskýho tlachání vytlouct světovou literaturu, až z toho pánům akademikům v Praze padaly brejle z nosu.
Jenže ruku na srdce, vážení, co když jsme dneska s tou veškerou naší parádou a takzvanou korektností nevyhodili z oken jenom pár peprných slov, ale rovnou celýho obyčejnýho člověka i s těma jeho umazanýma a vytahanýma teplákama? Co když jsme z toho našeho světa vystrkali a zapudili ten opravdickej, nefalšovanej hlas, ze kterýho má pan učitel v noci špatný spaní, ale ze kterýho se rodí ty nejkrásnější básně?
Leštěnka a voňavka především
Dneska se totiž všecko jenom pulíruje, leští a cídí saponátem, a lidi se pak pomalu bojej i hlasitěji nadechnout, aby neporušili ten svůj bezpečnej a vydezinfikovanej pořádek. Zkrátka z celýho veřejnýho života děláme takovou tichou, voňavou čítárnu pro slabonervózní lidičky, kde nesmí nic „zasmrádnout“ a nikoho „nesmí píchnout u srdce“.
Ale starý Hrabal, ten se na tyhle fajnovosti mohl z vysoka vykašlat, sedl si k ulepenýmu stolu pod pípou a dokázal z obyčejnýho umouněnýho výčepního pultu, skrz tu hustou pivní pěnu a chlapské tlachání, vystavět ohromnou katedrálu světového písemnictví.
Kardinální otázka zní, prošel by dneska takový Hrabalův pábitel vším tím sítem rádoby slušného chování?
Nevymazali by ho ti dnešní strážci mravů dřív, než by mu stačila spadnout pěna na prvním podskaláku u Tygra, nebo než by stihl v automatu Svět polknout jeden syrovej tatarák?
Mezi výčepem a věčností
Když se dneska řekne hospoda, kdekdo ohrne nos, že to byl jenom kravál, sprostý slova, mlha z cigaretovýho kouře a umaštěný stoly. Jenže v tý naší český nátuře a duši měla hospoda odjakživa funkci skoro očistnou a posvátnou, jako kostel. Akorát se tam místo latinskýho mumlání a modlení mluvilo bez scénáře, hezky od plic, bez cenzury a hlučně se tam meditovalo třeba nad nesmrtelností chrousta, nad smyslem faktickýho „bytí“.
A přesně tam, na té dřevěné a zadkem ošoupané židli, seděl Bohumil. Žádné přesvícené televizní studio, kde vás přepudrujou, abyste se neleskli, žádná naleštěná konference s papírem v ruce a naučeným projevem. Kdepak, pěkně u stolu s partou zedníků, baličů papíru ze sběrných surovin ve Spálené ulici, s invalidními důchodci a chlapíky, co měli sakra blíž k pořádnýmu kriminálu nebo existenčnímu průšvihu než k nějaké Nobelově ceně.
Právě z téhle jejich neučesané, hlučné řeči, co tekla proudem jako orosená desítka, vznikly ty knížky, před kterými dneska klečí celá Paříž i New York. Sám Hrabal o tom svém řemesle s oblibou říkal:
„Já jsem takovej magnet, na mě se lepěj takový lidi, co mi vyprávějí ty svoje příběhy, a já ty jejich řeči jenom trošku přistřihnu a dám jim fazónu.“
Věděl, že na ty největší poklady se nepráší někde v archivech, ale jsou v lidech, co do sebe u pultu obracejí jednoho zrzavýho panáka za druhým a mluví tak, jak jim zobák narost.
Pábitelé proti světu zabalenému v igelitu
Hrabal nikdy nepsal žádný čistý, učesaný věty pro slečinky nebo nedělní školu. Jeho texty se přelévaly jako pivo přes okraj půllitru, slova o sebe zakopávala, odbíhala k pátému přes deváté a občas to vypadalo, jako když vám hrozně chytrej chlap vypráví to největší životní moudro pět minut před zavíračkou, když už má hospodskej útěrku na pípě a bouchá židlema o stoly.
Nebyl to jazyk z žádnýho jazykovědeckýho ústavu, byl to jazyk samotnýho života. Vždyť jak sám psal v Příliš hlučné samotě:
„Já jsem proti své vůli vzdělancem… a tak vlastně ani nevím, který myšlenky jsou moje a který jsem vyčetl.“
A přesně takhle, s touhle krásnou schizofrenií, míchal Hegela s řečmi o fotbale a s nymburskýma historkama o strýci Pepinovi, co dokázal přeřvat i parní lokomotivu.
Jenže ten náš dnešní svět funguje v úplně obráceným gardu. Všechno musí být hnedka tip ťop, správnej názor, správnej tón, řádně schválená emoce a třikrát orazítkovaná formulace. Náš jazyk se pomalu, ale jistě mění v naleštěnej plastovej kelímek. Sice na něm nenajdete ani škrábaneček, ale taky z něj neucejtíte žádnou krev, pot ani dech života.
Starý pán z Kerska moc dobře věděl, že ta pravá literatura se nerodí v čistírně peří, ale v prachu ulice a ve vřavě světa. Jeho úkolem, jak sám říkal, bylo „hledat perlu na dně septiku“.
My jsme ale dneska ten septik pro jistotu zalili tunama betonu a obestavěli skleněnou fasádou.
Ty „perly“ nás už vůbec nezajímají, hlavně když je povrch krásně hladkej a splňuje všechny unijní normy. A při tom všem jsme jaksi pozapomněli, že normální, živej člověk prostě nemluví jako v tiskových zprávách všech těch potentátů z ministerstva.
Strach z opravdickýho lidskýho hlasu
Ono je totiž hrozně důležitý pochopit, že ta hrabalovská hospoda nebyla o nějakým bezhlavým opíjení se do bezvědomí. Byl to magickej, a hlavně demokratickej prostor, kde si vedle sebe sedl vážený pan doktor, umouněný topič z kotelny, zednický polír i básník, co zrovna neměl na nájem a zrovna se schovával před policií. A všichni spolu plkali a klábosili, někdy hrozně chytře, jindy úplně blbě, občas padlo ostřejší slovo, ale vždycky to žilo a pulzovalo tou pravou člověčinou.
„Protože já když něco čtu, tak vlastně nečtu, já si beru krásnou větu do úst a cumlám ji jako bonbon,“ říkal autor, kterej rozuměl opojný síle slova jako málokdo.
A právě tím byl a pořád bude nebezpečný pro každou upjatou dobu. Sterilní časy totiž ze všeho nejvíc nesnáší lidskou nepředvídatelnost. Potřebují mít jazyk uhlazený, zkrácený, bezpečný a pěkně pod kontrolou.
Dnešní digitální svět na těch všech internetech je paradoxně mnohem sterilnější a upjatější než zakouřená čtyřka za té nejhlubší normalizace. Na sítě sice může psát svý pravdy každej osel, ale běda, jak se jenom o milimetr odchýlíte od toho správnýho tónu svý sociální bubliny. To vás hnedka virtuálně ukamenujou a nadobro vymažou.
Hrabalovi hrdinové nebyli žádný loutky vyřezaný podle manuálu na slušné chování. Byli to lidi z masa a kostí, přesně jako ti, o kterých psal, že dokážou „prohledávat i popelnice, aby tam našli něco, co by jim připomnělo, že život je krásnej“. Dneska bychom na takovýho člověka pravděpodobně poslali městskou policii, aby nekazil estetickej dojem ulice, nebo ho nahlásili pro porušení pravidel komunity.
Krásná špína obyčejnosti
Na tom starém pánovi, co na sklonku života krmil své milované kočky v Kersku a mluvil s nimi jako s lidmi, je nejkrásnější to, že ten lidský hlas nikdy necenzuroval. Nic neškrtal a nesnažil se nikoho opravovat nebo z něj dělat lepší produkt pro vnější svět. On ty lidi prostě miloval, seděl, koukal skrze tlustý skla svejch brejlí a poslouchal ty nekonečný monology, chlubení a hospodské siláctví, pod kterým byla ale vždycky schovaná taková zvláštní, obrovská lidská něha a melancholie schovaná v jedné větě:
„Život je strašnej, ale já jsem se rozhodl, že je krásnej.“
Už Jaroslav Vrchlický nám kdysi připomínal, že i ta největší klasika má své tělo a pudy, Egon Bondy zase dokazoval, že i úplná vulgarita může na svých bedrech nést hlubokou, existenciální filozofii, a Hrabal? Ten zkrátka pochopil, že člověk není žádnej stroj na správný formulace a život se nedá napasovat do žádných kolonek.
Možná jsme dneska až moc posedlí tím, aby byl ten náš společnej plácek dokonale vydezinfikovanej a čistej. Ale já se bojím, že jsme při tom velkým generálním úklidu vyhodili do popelnice něco úplně nenahraditelnýho - obyčejnej, chraplavej lidskej hlas.
Protože literatura a život, co se bojí člověčiny, smrádku a velkých, neřízených emocí, nakonec přestanou být literaturou a životem úplně.
Kde je pro vás dnes to poslední místo, kde se ještě mluví „blbě“ ale lidsky?
Zdroje a doporučená četba:
- HRABAL, Bohumil: Pábitelé
- HRABAL, Bohumil: Obsluhoval jsem anglického krále
- HRABAL, Bohumil: Příliš hlučná samota
- PUTNA, Martin C.: Česká katolická literatura 1945–1989
- MUKAŘOVSKÝ, Jan: Kapitoly z české poetiky
