Článek
Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frída) je v kolektivní paměti národa zapsán a zobrazován jako sošný bard v cylindru, jehož verše zdobí památníky a učebnice literatury. Tento literární gigant, evropský intelektuál a kandidát na Nobelovu cenu nám daroval vskutku „evropskou klasiku v moderní češtině“. Obraz je to sice pravdivý, ale fatálně neúplný, měl i svou „odvrácenou“ tvář. Vedle vznešených sonetů v jeho šuplících a soukromých tiscích vznikaly texty, které bychom dnes možná označili za kontroverzní, či dokonce vulgární. Texty, které by dnes v redakcích narazily na neprostupnou zeď hyperkorektnosti a digitální cenzury.
Demokratizace lidské existence skrze exkrement
Vrchlického neoficiální tvorba, v čele s jeho legendární „Baladou o hovně“, nebyla pouhým hospodským vtipem pro pobavení bohémské společnosti. Je to mistrovské cvičení z intelektuální pokory a demokratizace lidské existence. Vrchlický v ní s precizností klasika dokazuje, že před zákony přírody a fyziologie mizí veškeré sociální rozdíly. Je to v podstatě nejvyšší forma demokratizace, protože „před touto potřebou jsou si král, světec i žebrák naprosto rovni“.
Pokud dnešní editoři nebo algoritmy považují tato slova za nepřípustná, nedělají nic jiného, než že se vrací k viktoriánskému puritánství, které se snaží vymazat tělesnost z lidské zkušenosti.
Hyperkorektnost jako nová cenzura
Dnešní doba se tváří jako vrchol svobody slova, ale v literární tvorbě často narážíme na laboratorně sterilní prostředí. Vypreparovat z jazyka jeho „nízké“ aspekty ale znamená popřít českou tradici, na které stojí nejen Vrchlický, ale i Jaroslav Hašek nebo Bohumil Hrabal. Pokud z jazyka odstraníme jeho „špínu“, odstraníme z něj i jeho krev. Zůstane jen bezvýrazná, plochá umělá hmota.
„Kdo se bojí slova, bojí se pravdy,“ dalo by se říci o přístupu, který upřednostňuje bezpečný, ale bezpohlavní obsah před syrovou realitou. Groteska a tzv. fekální humor měly v české kultuře vždy očistnou funkci. Byly zbraní jak proti systému, tak proti pýše vrchnosti a měšťáckému pokrytectví.
Potřebujeme moderní parafráze
Když Vrchlický v 19. století dokázal spojit antickou vznešenost s popisem těch nejprostších potřeb, nebylo to projevem úpadku, ale ukazoval tím i svou svrchovanou tvůrčí svobodu. Pokud se dnes bojíme vtipu a satiry, které pojmenovávají věci pravými jmény, jsme v jistém smyslu méně svobodní než lidé před 150 lety.
Je načase se ptát, jestli je naše slušnost skutečnou hodnotou, nebo jen maskou pro strach z nepohodlné, ale lidské pravdy? Nebo zda se v zájmu „slušnosti“ vzdáme práva na literární provokaci, která jediná dokáže skutečně rozčísnout stojaté vody pyšné měšťácké spokojenosti.
Moderní literatura potřebuje své „provokatéry“, kteří se nebojí skočit z piedestalu do bláta, aby v něm našli kousek upřímnosti.
A vy už víte, co řekl Vrchlický?
Zdroje a doporučená četba:
- VRCHLICKÝ, Jaroslav. Balada o hovně. (Rukopisné a neoficiální opisy, dostupné v archivech české erotické literatury).
- MUKAŘOVSKÝ, Jan. Kapitoly z české poetiky. (Analýza Vrchlického formy a přínosu českému verši).
- PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu. (Komentáře k rozporuplnosti Vrchlického osobnosti a jeho vztahu k „vysokému a nízkému“).
- KREJČÍ, F. X. Jaroslav Vrchlický: Studie o jeho díle. (Dobový pohled na autora, který se snažil obsáhnout celé lidství).
- HÝSEK, Miloslav. Dějiny české literatury. (Pasáže o lumírovské generaci a jejich boji za evropskou úroveň české tvorby).
