Článek
Sucho. Celospolečenské téma číslo jedna. Vysychají nám trávníky, potoky, rybníky, řeky i jezera. Někdo z toho může trpět vysycháním myšlenek, u jiného se v tom teple naopak neobvykle množí.
Nejlepší asi bude najít nějaký přirozený balanc. Tak se k tomu pojďme posadit, hodit nohu přes nohu a shrnout to v osmém Nedělníku.
Hnusný slovo RESET. Bože, jak já ho nemám rád!
Tik, ťak, tik… sakra, půlnoc zase v háji. Čučím do stropu a v hlavě mi to dokola mele jako kafemlejnek: proč jsem odpoledne na té poradě radši nedržel hubu.
Prý na to kápla nějaká ženská ve třicítkách minulého století. Všimla si v hospodě, že pingl si pamatuje objednávku jen do chvíle, než zacáluješ. Vysázíš cash na prkno a seš pro něj vzduch.
Bomba, co? Škoda, že moje šedá hmota tuhle aplikaci „mám padla“ nemá nainstalovanou.
Místo piva si totiž domů v kebuli tahám rozvrtaný projekt, naštvaného zákazníka, nevyřízené papíry a pár zpackaných telefonátů. Moje výplň lebeční dutiny setsakramentsky nesnáší otevřené konce. Chová se jako otravná tchyně. V noci prostě odmítá držet hubu a vyčítá mi, co všechno jsem dneska zazdil.
Učené knížky pro to mají vznešené latinské pojmy. Přeloženo do lidštiny to znamená jediné: neumím za sebou fláknout dveřma a hlava mi šrotuje přesčas. Zadarmo!
Přesně proto RESET HLAVY.
Ne, resty tím nevyšumí. Složenky se samy nezaplatí. Ale moje hlava konečně kapíruje, že ve dvě ráno už ten svět fakt nespasí!
To už je zase kampaň?
Křičet „kampaň!“ u každého prezidentova rohlíku s vlašákem je jako řvát „vlk!“. Vládní sekretariáty a politologové dnes startují u každého prezidentova kýchnutí nebo pofoukaného kolínka brečícího dítěte.
Tahle ohraná písnička je už ale vytahaná jak kšandy po dědovi. A pokud se bude křičet u každé blbosti, lidé pak neuvěří, ani kdyby ten vlk na Hradě opravdu seděl.
Celé je to pak jen politická komedie a neschopnost ukázat někoho, kdo za to stojí.
Když bída zakopne o štěstí aneb Tropická noc s jarmulkou
Sedět sám před druhou ráno v sídlištním nonstopu a utíkat před tropickým vedrem člověka obvykle naladí spíš na melancholickou vlnu. Když si ale k vašemu stolu přisednou dva měšťáci s ledovým nealkem, stačí jedno jediné slovo, aby vám přeběhl mráz po zádech.
V téhle drsné městské džungli, kde z prázdných koutů většinou táhne jen chlad, se občas stane nečekaný zázrak. O tom, jaké to je sedět u stolu s tajemstvím a sledovat, když lidská bída poprvé v životě zakopne o čisté štěstí, si můžete přečíst zde.
Než půjdeme dál
Možná nám v tomhle letním hicu nevysychají jenom studny, ale hlavně schopnost rozlišit totální blbost od věcí, na kterých doopravdy záleží. A největším uměním těchto dní tak je nenechat si totálně vysušit vlastní vnitřek. Vykašlat se na každou maškarádu, kterou na nás zkouší hrát okolí, a prostě vědět, kdy je čas prásknout dveřma.
To podstatné v životě totiž nikdy nepotřebuje velké divadlo ani řev. Funguje to potichu a najdete to spíš tam, kde by to už málokdo čekal. Zkuste si v téhle vyprahlé době udržet kousek vlastního chládku a hlavně zdravý rozum. Zítra v tom lítáme nanovo.
Odkazy:
