Článek
Sídlištní nonstop, ten nový vyvoněný. Venku je tropická noc. Doma se nedá být, klimatizaci nevlastním, nový nonstop ano.
Proto tu před druhou ráno dřepím, kupodivu sám. Ale jak jinak, sport zrovna nefrčí a není to správné datum. Pak se otevřou dveře a dovnitř vejdou dva měšťáci, tedy příslušníci Městské policie. Šimon a Vlasta.
Šimonovi je kolem pětačtyřiceti a jak jméno napovídá, je to žid. Nečekejte žádné pejzy nebo neoholený vous. Jen navzdory všem předpisům nosí malinkou jarmulku, ukrytou pod služební čepicí. Rodilý Pražák. Doma má ženu a dvě děti.
Jeho parťák Vlasta má kolem třiceti. Sestřih od barbera, vyvoněný i po dvanáctihodinové službě. Namakaný, chodí do posilovny, zdravě jí. Do Prahy přišel za prací z malé vesnice. Svobodný, zatím bydlí na ubytovně. Je gay.
Oba spolu „šlapou“ už třetím rokem. Někdy tedy taky jezdí starším Hyundaiem, když ten krám zrovna jezdí. Tenhle nonstop je v jejich obchůzkovém okrsku. Máloco jim unikne, jako za starých časů inspektora Vacátka. Ledacos vědí. Máloco ale řeší. A to, co řeší, jsou spíš prkotiny. Na vážné věci jsou tu přece stáťáci.
Otázka do prázdného kouta
V nonstopu se zjevují pravidelně i nepravidelně. Málokoho tu neznají jménem. Dostanou zadarmo kafe nebo nealko, když potřebují, zeptají se. Málokdy sice dostanou kloudnou odpověď, ale i to málo, co barman pustí, jim s jejich znalostí prostředí stačí k pochopení.
Sednou si ke mně. Se sundanými čepicemi se na světlo ukáže Šimonova schovaná jarmulka a nagelované vlasy Vlasty. Barman beze slova před oba postaví vychlazené orosené nealko. Šimon má klasik, Vlasta ovocný.
Šimon se napije a jeho oči krátce střelí do kouta k hajzlíkům, kde dříve sedávala Růžena. Pak se upřeně podívá na mě.
„Už to víte, pane Lustigu…?“
Mlčím, jako vždy. Snažím se jen poslouchat, pozorovat, vnímat atmosféru a „vůni nebo smrad“ vysloveného.
„Růžena…“ vyslovil Šimon jméno, které v novém nonstopu bylo tabu.
„Zakopla…“ dodal místo Šimona bezbarvě Vlasta a napil se.
Proběhl mi mráz po zádech. Podíval jsem se do kouta na její bývalé místo a viděl jen prázdno. Zakopla… jako co…?! O pangejt, o kanál… o nastavenou nohu? Neptám se, dál mlčím a čekám.
Když bída nekrade
„O štěstí… pane Lustigu. Zakopla o čistý štěstí,“ řekl Šimon a unaveně se usmál.
Vlasta položil sklenici s ovocným nealkem. „Našla v parku na lavičce tašku. Doklady, klíče a skoro padesát tisíc v hotovosti. Na ruku. Růže sice byla na dně, ale čórkařka… to nikdy nebyla. Žádná levárna. Přinesla to k nám na služebnu, kompletní, do poslední koruny.“
„Patřilo to jedné starší paní, doktorce v důchodu,“ navázal Šimon. „Bydlí sama v domku kousek za sídlištěm, špatně chodí a z té ztráty byla úplně hotová. Když jí Vlasta vezl tašku zpátky a řekl jí, kdo ji našel, ta doktorka se sebrala, sedla do taxíku a přijela za Růženou na ubytovnu. Nabídla jí bydlení v podkroví. Výměnou za to, že jí Růže obstará nákupy, uklidí a občas si spolu dají čaj a promluví si.“
„Dvě ženský ze staré školy,“ pokrčil rameny Vlasta. „Sedly si. Růže má teplou postel, čistý šaty a nikdo po ní nechce žádnou digitální identitu ani smartphony. Prostě vypadla z téhle džungle. Legálně a s čistým štítem.“
Světlo do prázdnoty
Šimon dopil zbytek nealka. Sklenici položil tiše, bez rány, přesně na mokré kolečko po orosené sklenici. Podíval se na mě, upravil si límec uniformy a jen krátce přikývl k tomu prázdnému koutu.
„Někdy ten svět dává smysl…. pane Lustigu.“
Vlasta si nasadil čepici, zkontroloval pohledem hodinky a zvedl se jako první. „Musíme jít, Šimone. Otočíme ještě tu stranu u rozvodny.“
Šimon vstal, a pod jeho čepicí ta malá jarmulka zase přestala pro svět existovat. „Dobrou noc…, pane Lustigu, a jestli to napíšete, tak ji pozdravujte.“
Odešli. Dveře s novou nerezovou klikou se za nimi neslyšně zavřely.
Zůstal jsem sám. Podíval jsem se do kouta k záchodům. Světlo z LED reflektoru tam dopadalo s chirurgickou přesností. Nekonečně prázdné, nekonečně čisté místo.
Ale poprvé už z něj nešel ten ledový chlad.
Odkazy:
