Článek
V předchozím zamyšlení nad „odvrácenou“ tváří Jaroslava Vrchlického jsme si ukázali, že i ti největší klasikové se nebáli sestoupit z piedestalu do bláta lidské fyziologie, aby v něm našli skutečnou pravdu.
Pokud by ale Vrchlický byl na našem jídelníčku elegantním předkrmem, tím mužem salonu, který si jen občas ušpinil lakýrky, pak Egon Bondy bude hlavním chodem, který moderní redakční žaludky už nebudou schopny strávit.
Filozof, prorok totálního realismu a nekorunovaný král undergroundu přichází bos, v pomačkaném kabátu a s jazykem, který se nikdy neptal, zda je právě vhodná chvíle. A to je dnes problém.
I Bondy byl ale postavou plnou rozporů, a právě tato jeho lidská nedokonalost a schopnost žít a tvořit v extrémních kontrastech dává jeho textům dokonalou přirozenost a váhu.
Klíče v žaludku a digitální kobky
Dnešní digitální prostor se tváří jako nekonečná louka svobody, ale ve skutečnosti se mění ve sterilní chodbu v nemocnici. Redaktor, vybavený algoritmy na „slušnost“ a „bezpečí značky“, se stal oním pověstným strážcem brány. Když narazí na text, který je příliš syrový, nepohodlný, nebo nedejbože drze pravdivý, neřeší jeho myšlenkovou hodnotu. Prostě ho zamkne do digitální kobky a „spolkne klíč“ místo svačiny, aby měl svůj klid a nikdo si na něj nestěžoval. A to jen proto, že se snaží přežít v prostředí, kde se ani sebemenší „vybočení“ neodpouští.
Jenže tahle cenzura má své dané fyzikální zákonitosti. Každý takový spolknutý klíč, každé zamítnuté slovo a potlačený vtip se v těle cenzora hromadí jako těžký kov. Výsledek je potom nevyhnutelný. Při jakémkoli pokusu o průchod pomyslným „letištním rámem pravdy“ začne takový editor hlasitě pípat. Jeho vlastní vnitřní zátěž opatrnosti mu nedovolí projít dál a zůstane stát v terminálu nikoho.
Manifest „něžné opatrnosti“
Egon Bondy nám zanechal motto, které by mělo být vytesáno nad vchodem každé redakce, kde se lidi bojí i vlastního stínu:
„S něžnou opatrností prdím, abych se neposral.“
Někdo v tom vidí jen vulgarismus. Já v tom vidím přesnou metaforu a definici dnešní veřejné debaty. Bondy zde s chirurgickou přesností popisuje ten křečovitý balanc moderního člověka v době hyperkorektnosti. Chceme něco říct, chceme vyslat signál do světa, ale zároveň u toho máme stažené půlky, abychom se náhodou nezašpinili, aby nás někdo „neukončil“ nebo nám nesmazal profil.
Tato „něžná opatrnost“ je ale intelektuální sebevražda. Pokud z textu vyškrtáme vše, co zapáchá člověčinou, zbude nám jen syntetický blábol. Literatura bez krevního oběhu, která sice nikoho neurazí, ale taky nikoho nevytrhne z všudypřítomné letargie.
Skutečným nebezpečím není použití nebo absence sprostých slov, ale absence odvahy k nepopulárním myšlenkám.
Estetika trapna vs. naleštěná nuda
Zatímco se dnešní influenceři a editoři snaží o dokonale estetickou naleštěnost, Bondy razil estetiku ošklivosti a trapna. Věděl, že „pravda je to, co zbude, když už se nedá dál lhát“. Věděl, že trapnost bývá poctivější než celá image, a že když hoří barák, nebudete řešit „estetiku plamene“, ale prostě na celé kolo řvete „hoří!“.
Když Bondy napsal, že „Všechno je v prdeli, ve všední den i v neděli,“ nebyla to hospodská póza po pěti pivech. Byl to přesný filozofický popis světa, který se snaží svou vnitřní prázdnotu zamaskovat nálepkou slušného vychování.
Současný editor by takový verš nejraději spláchl a rychle přiklopil prkýnko, aby ten zápach surové reality náhodou nepronikl k nosu citlivého čtenáře. Ale autenticitu spláchnout nelze. Bondyho „prdel“ není nadávka, je to dno, od kterého je potřeba se odrazit, abychom vůbec začali myslet svobodně.
Proč potřebujeme trochu té “autenticity”?
Jsme méně svobodní tehdy, když si na zákaz začneme hrát sami. Když škrtáme ještě dřív, než nám někdo významně poklepe na rameno. Když se bojíme jednoduchého a přímého slova víc než lži. Když nám záleží víc na formě než obsahu. Pokud se budeme v zájmu „bezpečnosti“ vyhýbat všemu, co nás nutí se nad textem ošít, otřepat a zamyslet, skončíme akorát v literární paralýze.
Potřebujeme autory, kteří se nebudou bát „převrhnout stánky na trhu marnosti“. Jazyk, který se bojí všednosti, nakonec přestane umět mluvit i o pravdě. Můžete nás zamknout do digitálních kobek, ale ta „literární autentičnost“ je to jediné, co v historii nakonec přežije, protože jako jediná skutečně dýchá.
Ostatně, jak by řekl sám Bondy:
„Objevením slova ‚proč?‘ stala se chyba. K uspořádání života stačí se ptáti ‚jak?‘.“
Zdroje a inspirace:
- Egon Bondy: Ožralá Praha
- Egon Bondy: Ve všední den i v neděli
- Martin Machovec (ed.): výbor z básnického díla Egona Bondyho
- Mariusz Szczygieł: Bondy jako opozice vůči konformní kultuře
- Kontext doplněn z materiálů Reflexu, A2 a Českého rozhlasu Vltava.
