Hlavní obsah
Názory a úvahy

„Vzdálené zabití.“ Proč moderní státy raději popravují, než aby vládly

Foto: Janek Letenský/ChatGPT

Tleskáme raketám v poušti a oslavujeme likvidace bez soudu. Přitom potichu pohřbíváme základy civilizace a dáváme státu do ruky zbraň, která se jednou může obrátit proti nám všem.

Článek

Možná jste to zaznamenali taky, ale dost možná taky ne. Nikdy neuplyne nijak závratně dlouhá doba, aby se v médiích neobjevil triumfální a oslavný titulek, že speciální jednotky toho či onoho vojensky vyspělého státu, nebo jakýsi bezpilotní letoun, nebo přesně naváděná raketa, zlikvidovaly „muže číslo 3,56“ té či oné teroristické organizace, její frakce, nebo obskurní samozvané vlády kdesi v poušti nebo bohem zapomenutém městě, o kterém mnozí z nás ani netuší, že existuje. A je jedno, jestli se na mapě světa právě pohybujeme na Blízkém východě nebo někde hluboko v Africe.

V diskusích pod takovými články poté propuká nadšení a frenetický potlesk, vážení političtí komentátoři uznale přikyvují a ohvězdičkovaní generálové a nažehlení lídři u drahých stolů, kteří celou tu taškařici spískali, si připisují body za rozhodnou akci k posílení globální bezpečnosti.

Pod vrstvou tohoto barevného akčního marketingu se nám skrývá děsivé obcházení systému. Moderní státy a mocnosti tímto dalším činem přímo ukázkově rezignovaly na základní výdobytky moderní společnosti.

Na právo, spravedlnost a vlastní obranu.

Vytvořily tak další levný hollywoodský biják, takový ten šlágr pro lidi, kteří už rezignovali na to, jak o podobných věcech přemýšlet.

A proč to všechno? Protože přece odpálit raketu kdesi na druhém konci světa, kde lišky nebo jiná pouštní havěť dávají dobrou noc, je pro politiky to nejjednodušší a nejlevnější celosvětové zviditelnění, jaké si dokážou koupit.

Když se spravedlnost přesune do marketingových agentur

V běžném světě platí celkem jednoduché a zavedené pravidlo, za které naši předkové, i za cenu nemalých obětí, a velmi opatrně bojovali několik století.

Když někdo vraždí, policie ho zatkne, státní zástupce obžaluje a nezávislý soud ho na základě důkazů prokázaných skutků pošle za mříže.

Vznešeně se mu se říká civilizace a ústavy to nazývají právním státem. V mezinárodní politice se nám ale potichu zrodil nový, zato extrémně nebezpečný precedens: mimosoudní poprava jako manažerský úspěch.

Pokud výše uvedené subjekty provádějí tyto takzvané „eliminace“ mimo otevřený, regulérní válečný konflikt, a tedy zcela mimo rámec válečného práva, pasují se do role vyšetřovatele, soudce, poroty i kata v jedné osobě.

Aby se to veřejnosti naservírovalo co nejstravitelněji, nastupuje mohutná „pre i post“ dehumanizační kampaň. Z lidské bytosti, která je označena jako nepohodlná, se v médiích vyrobí „nebezpečné monstrum“, a ze samotného aktu zabití bez soudu se potom udělá „chirurgický zákrok“.

Veřejnost pak nejásá a netleská spravedlnosti, ale oslavuje pouhý vizuální efekt vlastní, domněle dosažené bezpečnosti.

Tím samozřejmě nechci tvrdit, že tyto „cíle“ nepředstavují reálnou a často smrtící hrozbu. Určitě představují a stát má nejen právo, ale i povinnost své občany chránit. Právě proto je tedy otázka hranic této moci tak nebezpečně důležitá.

Ekonomika pozornosti

V tomto okamžiku může přijít vaše legitimní otázka, proč o tomto morálním a právním nihilismu nečtete v žádném z hlavních médií. Proč ti slavní političtí novináři raději řeší, co zase plácnul vládce oválné pracovny nebo kolik knížek má v knihovně jakási nepodstatná figurka naší lokální politiky.

Odpověď je krutá a cynicky prostá: je to skvělý byznys s lidskou pozorností.

Napsat hlubokou analýzu o tom, kde končí mezinárodní právo a začíná státní zvůle, vyžaduje mnoho času, tým právníků a ostrý intelekt. Navíc to riskuje pád do klatby věrných čtenářů, kteří se chtějí bavit, ale rozhodně nechtějí číst nic složitého.

Naopak rychlý článek o jakémkoliv politickém nebo společenském bizáru u nich vyvolá očekávanou a okamžitou emoci, ať už je to smích nebo „spravedlivé“ rozhořčení. Klikne na něj řádově víc lidí, což velkým mediálním domům, které rozhodně netrpí podfinancováním, a které by jim ty hluboké analýzy nedovolilo zaplatit, generuje další požadovaný a relativně snadný zisk.

Velká média tak dávno přišla o status hlídacích psů lidských práv a demokracie. Stala se z nich korporace maximalizující zisk z lidské malosti.

A oslava „našeho týmu“, který zlikvidoval „toho zlého“, ta sype naprosto spolehlivě.

Když je raketa nejlevnější řešení

Kdybyste se těch „manažerů moci“ zeptali, proč je snažší ty zlosyny zlikvidovat než hledat právní cesty, vytáhnou otřepaný ale fungující argument efektivity a bezpečnosti.

Likvidaci na dálku prezentují jako čisté a racionální řešení. A to je ten největší trik moderních státních aparátů. Zakrývají tím vlastní neschopnost řešit geopolitické krize a konflikty už v jejich zárodku.

Vypálit raketu kamsi do pouště je totiž ta nejlevnější a nejjednodušší zkratka, jak se vyhýbat složité diplomacii a budování skutečně funkční dlouhodobé bezpečnosti.

Takový přístup a útok situaci často jen víc eskaluje a rodí nové a nové radikály. Celé je to jen chladný kalkul, kdy jedno vzdálené, úmyslné úmrtí jim zachrání tvář a politické body doma, aniž by museli složitě a draze měnit stávající nefunkční systém.

Šikmá plocha - kdy se tím cílem stanete vy?

Tento systémový pragmatismus má ale jednu fatální logickou trhlinu, které se říká „argument šikmé plochy“. Dnes většina z nás spokojeně sedí doma na gauči a tleská, protože raketa zasáhla teroristu v poušti. A po všem tom nablýskaném marketingu si říkáme, že to přece slouží dobré věci.

A tady se ta trhlina nebezpečně rozšiřuje.

Jakmile my, jako celá společnost jednou přijmeme princip, že státy a mocnosti můžou beztrestně a bez transparentního soudu zabíjet lidi na základě vlastního uvážení, mizí ta poslední nejdůležitější pojistka proti zvůli.

Kritéria pro to, kdo je „hrozba pro bezpečnost“, jsou tajná a extrémně gumová.

Pokud se podíváme do historie, tak nelze přehlédnout, že mocní mají tendenci tyto „výjimky“ neustále rozšiřovat. Dnes je to terorista s bombou. Zítra to bude člověk, který ty teroristy „jen“ financuje, a nebo pro ně píše propagandu naprosto stejně, jako ty mediální agentury.

A pozítří? Pozítří to může být jakýkoli domácí disident, kritik systému nebo obyčejný občan, který se znelíbí vládnoucí garnituře tím, že na tyto praktiky poukazuje.

Pokud vám je při sledování těchto triumfálních zpráv lidsky nepříjemně, tak vám gratuluji. Znamená to, že váš morální kompas ještě nesežral marketing moci.

Odmítnout normalizaci násilí a mimosoudních poprav není naivní pacifismus. Je to ta nejzákladnější občanská sebeobrana před tím, aby se pragmatismus vládní moci zítra nezvrhl v čistou a nekontrolovanou zvůli vůči nám všem.

Nejsem pacifista, anarchista, radikál, nejsem ani vpravo ani vlevo. Jsem právě jen ten „obyčejný občan“, který si klade otázku, jestli je správné připravit bez soudu člověka o život, a jako obhajobu si to navíc nechat následně posvětit v titulcích.

Kde pro vás končí legitimní obrana státu a kde začíná nebezpečná zvůle?

Zdroje: mezinárodní právo a analýzy

Zdroje: titulky a uktuální příklady

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz