Gonzo: Tohle není článek. To je pitva

Tenhle článek nebude instantní polívka z korporátní PR kuchyně. Tohle bude trochu Gonzo. A jestli nevíte, co to znamená, tak se připoutejte, protože pravda je v dnešní době dost nepohodlná a smrdí po spálených brzdách.

„Když se situace stane divnou, divní se dají do pohybu.“ - Hunter S. Thompson

Gonzo dneska nevymřelo. Jen se jaksi prostě přestalo hodit do krámu. Vytratilo se jako pára nad hrncem v kuchyni, kde se vaří jen „bezpečný obsah“. Je to jako s těmi starými vinyly - sice to praská a šumí, ale má to duši, kterou v digitálním tichu nenajdete.

Dneska jsme nuceni psát tak, abychom nikoho neurazili, nikoho nepopudili a hlavně aby nás ten velký digitální Bůh jménem Algoritmus milostivě podrbal za ouškem.

V čem tkví trik? Gonzo novinář se nestaví do role nestranného pozorovatele. On je ten, kdo vtrhne na večírek, převrhne stůl s chlebíčky, trochu se v tom svinčíku po lahvi bourbonu vyválí, a pak vám barvitě popíše, jak vlastně chutnala ta špína na podlaze. A aby jste si nepřipadali jako totální pitomci, někde na konci se dozvíte, že ten večírek vlastně byla afterparty po udílení Pulitzerovy ceny.

Nechtějte po mně definici. Gonzo není žádná metoda, je to absolutní diagnóza. Je to ten pocit, kdy přestaneš předstírat, že stojíš vedle děje v drahém kvádru, a prostě a jednoduše přiznáš, že jsi jeho nedílnou součástí. Že jsi v těch hov..ch až po uši a že se ti to vlastně setsakramentsky líbí.

Je to moment, kdy si autor sundá masku „objektivního pozorovatele“ a flákne s ní o zem. Protože „objektivita“ je v novinařině totální mýtus stejně jako poctivý politik.

Každý máme nějaký svůj filtr. Gonzo ten filtr bezduše a v předepsaných intervalech jen nečistí. Ono ho rovnou poleje benzínem a škrtne sirkou. Je to upřímnost dotažená do extrému, kde realita konečně začne dávat smysl, i když vypadá jako surrealistický obraz.

Tady je to zlato, které se dneska nenosí. Proč už nepíšeme jako smyslů zbavení? Protože jsme se naučili o realitě mluvit tak, aby to nikoho nebolelo. Udělali jsme si z pravdy plyšovou hračku.

Algoritmus jako nejvyšší cenzor: Ten křemíkový parchant nemá smysl pro humor. Nezná satiru. Když napíšete něco, co „vybočuje“, prostě vás vypne. Hodí vás do digitální sklepní kobky, kde vás uvidí jen vaše máma a pár dalších, vám podobných zoufalců.

Editorský strach: Editoři jsou dneska jako pyrotechnici, co se bojí i prskavek. Pitvají texty tak dlouho, až z nich zbude jen hromada genderově vyvážených a přesto bezpohlavních písmen.

Alibi vyváženosti: „Musíme dát prostor oběma stranám.“ Tak to určitě. Takže když Lojza říká, že prší, a Venca, že je sucho, novinář nenapíše podle toho co venku vidí „chčije jako z konve“, ale „názory na vlhkost se různí“. To přece není žurnalistika, to je zbabělost převlečená za profesionalitu.

V každém psaní existuje bod zlomu. Jistý autor o tom napsal text, který by se měl povinně tesat do monitorů všech, co chtějí něco sdělit světu. Říkejme tomu „moment 14:49“.

„Existuje čas, kdy se pravda ještě stihne. A pak je čas, kdy už se nestihne. Mezi nimi hodiny ukazují přesně 14:49.“

Tohle není fňukání nad mrtvým textem. Tohle je pitva systému. Představte si, že máte v ruce článek, co dupe a kope. Máte tam tu syrovost, tu nasranost, tu čistou esenci toho, co se děje „teď a tady“. Ale pak se do toho vloží mašinérie. „Tohle zmírni.“ „Tohle by mohlo někoho urazit.“ „Doplň tam vyjádření tiskového mluvčího“, i když víme, že každý tiskový mluvčí od podstaty lže, jako když tiskne.

Tik-ťak: 14:48 - text ještě dýchá. Je v něm život.

14:50 - prásk, je to mrtvola. Uhlazená, nabalzamovaná, v pěkném obleku, ale bez duše. Tenhle dvouminutový masakr je důvod, proč jsou média plná šedivého šumu místo barevných výbuchů. Systém prostě nemá rád nic, co se nedá tak snadno zaškatulkovat do tabulky.

Možná největší problém dneška není, že nevíme, co se děje. Informací máme plné zuby. Tolik, že nám lezou i ušima. Problém je, že jsme zapomněli, jak o tom mluvit. Jak to sakra popsat, aniž bychom zněli jako tisková zpráva korporátu na výrobu kladiv a hřebíků.

Když nemůžeš říct pravdu napřímo, protože by ti algoritmus usekl prsty, napiš o tom, proč ji nikdo neříká. Popiš tu klec. Popiš tu schizofrenii psaní pro lidi, které zároveň filtruje stroj. To je nové Gonzo.

Není to o tom, že Gonzo je potřeba pro zábavu. Dnes začíná být základní potřebou pro přežití.

Protože jestli budeme dál produkovat jen „optimalizovaný obsah“, tak se nakonec všichni uoptimalizujeme k smrti.

Dokud tvoříme, žijeme. Nazdar. - J. L.

Reference pro ty, co dočetli: