Článek
Jestli si teď myslíte, že to, co budete číst, přelousknete za chvilku, tak se rovnou pakujte jinam. K tomuhle čtení si uvařte radši kafe. A jestli ste náhodou v tramvaji, nebo šalině, abych nevynechal Brno, a máte čtyři zastávky do svý cílovky, tak to rovnou vzdejte.
Zapomeňte i na nějaký kloudný literární dílo s klenutým dramatickým obloukem. Tohle bude plkání, který možná pro někoho, tedy většinu, bude postrádat smysl, ale já to holt napsat musím. Celý to začalo vlastně naprosto nevinně.
Z nuly na pět a pak… bum!
Vzal sem na milost svůj starý IG profil a jak to bejvá, nabíd mi propojení s Threads. Jářku tedy, založil sem si účet i tam. Splnil sem povinnost několika sledování a donutil svoje nejbližší, aby mi dali odběr. Tedy celkem ohromujících pět lidí.
Nějakej čas mi to takhle vydrželo, dávat tam krátký myšlenky a glosy o tom, co sem viděl, zažil a vycejtil v tom našem mezilidským hemžení. A protože mě původní profese naučila obrazovýmu vidění, dal sem si sakra záležet i na vizuálech. Takový malý umělecký díla, aby nesla i více či méně skrytou pointu. Jenže tyhle zkratky už mi nestačily. Chtělo to místo, kde bych mohl napsat sloupek, esej, příběh.
Amerika jménem Médium.cz
A jak to tak v životě chodí, naprostou náhodou sem narazil na Médium.cz. Jasně, teď si povzdychnete „to objevil Ameriku, mameluk“, ale já ji fakt objevil. Nemám vyhraněnej jeden styl, nevěnuju se jednomu tématu. Píšu, co mě zrovna napadne. O tom, co mě nasere, nebo naopak pobaví.
Samozřejmě, že sem úplnou čočku věděl o tom, jak se publikuje. Že když zmáčknu kouzelný tlačítko „publikovat“, tak si ten text ještě ani náhodou nežije svým životem. Nadpis maximálně pětasedmdesát znaků, perex dvě stovky… Nicméně sem za pochodu pochopil a podřídil se. Ale k tomu životu literárního díla - to je vám taková vifikundace, která mi došla až po čase. To má totiž nějaký psaný, a hlavně nepsaný zákony.
Pohřebiště jménem 14:49
Aby si vašeho dílka, v tý vánici dalších, vůbec někdo všimnul, to ve svejch rukách třímá veledůležitej EDITOR. Naprosto netuším, kde maj hnízdo, ale oni sou tím, kdo rozhodne, kolik lidí bude mít možnost si váš výtvor přečíst. Jestli vás tenhle člověk zařízne, a to se vám stane lusknutím prstu, tak si rovnou pište doma do šuplíku.
Sou mezi námi pisálkové, který už to maj nějak ošéfovaný, a ty maj svý místo na slunci jistý. Hodně, a tím myslím hodně, záleží na čase. Jestli vám editor schválí článek v 11:48, tak zapomeňte na čtenost. To samý je třeba ve 14:49. Napsali ste sice kvalitní text, ale taky „zapadlýho vlastence“. Článek vyšumí jak otevřený šampáňo a nikdo se ho ani nedotkne.
Algoritmus nemá city, ale má férovost
Rozhod sem se tedy přišlápnout pedál k podlaze. Počkal sem si na vhodný téma, připravil článek a vystřelil. A teď se dostáváme obloukem na začátek. Tenhle tématem ostrej sloupek, vybavenej exkluzivní koláží, vyšel oficiálně ve 14:49.
Stvořil jsem “Mrtvou laň po odstřelu”!
Jenže na scénu přichází Threads s mejma pěti folowerama. Ráno sem tu koláž jen s perexem zveřejnil i tam. Vážení a milý, co se stalo, nikdo nechce věřit. Mobil mi explodoval notifikacema. Za dvacet čtyři hodin měl příspěvek pět tisíc shlídnutí, hafo srdíček a diskuse frčela. Zatímco na Médiu se pan editor rozhodl sloupek pohřbít.
Když s nimi nesedíš u stolu…
A víte vy, co ste dočetli až sem dolů, v čem je krása? Že tohle celý povídání proklouzlo editorským schvalováním. Bez toho, aby ho odmít uveřejnit, bez toho, aby mi dal „plot“. Tedy zákaz vstupu.
Tam na Threads nerozhoduje editor, jestli to pohřbí, tam rozhoduje algoritmus. A jak na něj všichni nadáváme, tak v tomhle je férovej. Není to totiž člověk - trochu pohodlnej, trochu připosranej z korporátu, trochu „zaplacenej“ těma profláklýma jménama, co maj předplatný na hlavní stránku už v rodným listě.
Na Threads ste jen vy a čtenář. Nahej text proti palci na displeji. Buď zaujmeš, nebo zmizíš v propadlišti dějin. Žádná protekce, žádnej „vhodnej čas do rotace“, o kterým rozhoduje někdo, kdo vás ani nezná.
Na konec moudro: „Když s nimi nesedíš u jednoho stolu, jsi na jejich jídelníčku. A je jen na tobě, jak se k tomu stolu dostaneš, nebo si prostřeš vlastní.“
Já už prostírám. A vy?
