Článek
Bývaly doby, kdy hlavy pomazané a úřady vysoké dokázaly komunikovat jako lidé. Zasedly společně k dubovému stolu, vypily kávu, možná nějakou štamprličku a možná po sobě hodily popelníkem, ale zkrátka spolu tváří v tvář mluvily.
Tyto archaické zvyky z doby temna už jsou naštěstí dávno pryč. Strakova akademie a Pražský hrad objevily kouzlo moderní mezilidské distanční komunikace. Poté, co mezi nimi proběhlo několik hlubokých nedorozumění, pracovně jim říkejme „roztržky o to, kdo má větší a delší … (doplňte sami)“, usoudily, že mluvit hezky napřímo je zbytečný přežitek.
Od čeho tu máme sedmou mocnost, že ano?
Úlohy samozvaného, nesmírně ochotného a až dojemně vehementního pošťáka se tak s ohromným, sobě vlastním elánem, ujala česká média.
Hrad kašle, redakce bliká
Manuál je jednoduchý a pokaždé stejný. Na Hradě někdo zakašle, v redakci zpravodajského webu začne blikat červená kontrolka doprovázená neodbytným pípáním, a do hodiny čteme palcový titulek: „ZDROJ Z HRADU: Prezident je hluboce znepokojen vládním postojem k velkochovu křečků.“
Vláda samozřejmě nemůže zvednout telefon a rovnou se zeptat, co je to proboha za blbost. To by bylo příliš jednoduché a přímočaré. Místo toho svolá tiskovou konferenci na sedmnáct nula nula do Atria, kde premiér obklopený zrovna dostupnými ministry a spolupracovníky s kamennou tváří přes kamery a les mikrofonů vzkáže: „Jsme překvapeni, že Hrad s námi nekonzultoval křečky interně, a jakékoli vzkazy přes média odmítáme.“
Úžasné na tom je, že právě v té vteřině dělají přesně to samé.
Exkluzívní drby místo ceníku
Otázka za milion, a to doslova, zní: Kolik vlastně tahle politická tichá pošta stojí a kdo tomu našemu mediálnímu pošťákovi platí za přenos dat?
Rovnou zapomeňte na ceník České pošty, jeho Rakousko-Uherská verze 2026 na to sice nestačí, ale princip je jednoduchý. Politici platí exkluzivními drby, podpultovými úniky důvěrných informací a schováváním se za anonymní zdroje. Média si pak zase své prebendy inkasují v tvrdé měně dnešní doby. V kliknutích, zhlédnutích a reklamních bannerech.
A kdo to celé nakonec zatáhne ze své peněženky? Účet za tenhle kolotoč jako obvykle nepřijde na Hrad ani do Strakovky. Přijde vám. Daňovým poplatníkům. Vy si totiž nekupujete lístek na komedii v divadle, vy si tenhle permanentní kabaret platíte ze svých daní v rámci „provozu státu“.
A pak je tu ještě druhá věc, která se nám do pošťákovi kabely cestou vloudila. Nejsou ta přenášená data už od pohledu tak trochu… cinknutá?
Gymnastika v doručovací kabele
Sledujte tu cestu se mnou dál a představte si to jako klasickou dětskou hru na tichou poštu. Na jejím začátku vládní úředník do ouška mediálního éteru pošeptá: „Možná bychom se měli zamyslet a lehce upravit parametry rozpočtu.“
Než to pošťák klusem donese na Hrad, přebalí se to do atraktivního balicího papíru se senzacechtivou mašlí a na druhé straně barikády tak z novinových titulků vyskočí zpráva: „VLÁDA CHYSTÁ DRASTICKÉ ŠKRTY, KTERÉ ZRUINUJÍ ZEMI!“
Z původní myšlenky sice nezbylo nic, ale to nevadí. Hrad už tasí klávesnice a přes sociální sítě posílá pošťáka zpátky s dalším cinknutým vzkazem, že „takovou asociální politiku, přímo namířenou proti lidu, v žádném případě nepodpoří“.
Data v pošťákově kabele jsou v tomto procesu ohýbána s takovou vervou, že by se za to nemuseli stydět ani vrcholoví gymnasté. Každá informace projde nejdřív filtrem politického marketingu, aby autor vypadal jako hrdina a ten druhý jako idiot, a hned potom filtrem mediální sledovanosti, aby to lidi hlavně šokovalo.
Výsledkem je dokonalá symbióza. Politici nemusí nic vyjednat a stačí jim jen vypadat dobře na obrázcích v televizi a na internetu. Média mají stále o čem psát. Občané mají co sdílet a o čem diskutovat na sítích.
A výkon státní správy se mezitím přesunul do sekce „Pobavení lidu“.
Zdroje a něco navíc:
Zákon o tiché poště: Neformální politologický axiom říká, že intenzita vzkazů přes média roste přímo úměrně s tím, jak moc se obě instituce bojí, že by při osobním setkání musely udělat reálný kompromis.
Historické okénko: Tradiční „dubové stoly“ zažily největší rozkvět v 90. letech (tzv. opoziční smlouva), kdy se sice u šnapsu a popelníků upeklo leccos, ale aspoň u toho novináři nemuseli dělat poštovní holuby. Dnes se dialog smrknul na přestřelku na síti X a tiskovky v Atriu.
Data z doručovací kabely: Podle mediálních analýz tvoří „anonymní zdroje z okolí Hradu/vlády“ až 40 % obsahu domácího politického zpravodajství v krizových momentech. V praxi to znamená, že polovina zpráv začíná větou „Jedna paní povídala, ale má funkci“.
Něco navíc k zamyšlení: Když politický marketing zcela nahradí reálnou politiku, občan už nevolí program, ale spíš si vybírá, který PR tým má lepší grafiky a ostřejší titulky. Výkon státu se tak sice limitně blíží nule, ale sledovanost láme rekordy.
