Článek
Nedávno jsem na Instagramu narazil na rozhovor s jednou mladou ženou. Je to ten typ člověka, u kterého máte pocit, že mu sudičky nadělily všechno, a to ještě na druhou. Je krásná, chytrá, má skvělou práci v marketingu, vydává úspěšné knihy a její profil na sociálních sítích sledují tisíce lidí.
Je to ztělesněný „úspěch v dárkovém balíčku“.
Hned na začátku mě ale zarazila jedna podstatná věta. Prohlásila ji s klidem a úsměvem, jako by mluvila o počasí:
„Já nemám osobní život.“
Dodala ještě, že je takhle spokojená a nic by na svém životě neměnila. A pod příspěvkem se strhla lavina obdivu. Srdíčka, tleskající ruce a komentáře o tom, jak je úžasná a inspirativní. Jenže já jsem asi šťoura a nedalo mi to spát.
Co se to s námi sakra stalo, že tleskáme někomu, kdo dobrovolně vymaže sám sebe ze světa mimo pracovní výkon?
Co je to vlastně ten „osobní život“?
Abychom si rozuměli, osobní život není jen to, že jdete v sobotu na ryby nebo jedete s dětmi na výlet. Je to celá naše soukromá sféra. Je to to, co zbude, když vypnete počítač, odložíte telefon a sundáte si masku „profesionála“.
Patří sem naše zdraví, fyzické i psychické, vztahy s rodinou a přáteli, koníčky, které nám nevydělávají ani korunu, a hlavně čas, kdy prostě jen „jsme“.
Odborníci, a koneckonců i zdravý selský rozum, definují osobní život jako prostor pro regeneraci a naplňování našeho lidského potenciálu. Je to taková naše „kotva“.
Pokud někdo řekne, že osobní život nemá, tak nám v podstatě jen říká:
„Já jsem jen to, co produkuji pro ostatní.“
Proč té prázdnotě tleskáme?
Tady se dostáváme k jádru pudla. Proč paní z Horní Dolní i manažer z Prahy takovou ženu obdivují?
Mýtus o superženě: Máme pocit, že když někdo obětuje soukromí práci, je to důkaz neuvěřitelné síly. Vypadá to jako asketismus moderní doby. Jako by ta žena byla „víc“ než my ostatní, protože ona „nepotřebuje“ odpočívat nebo milovat, ona prostě tvoří.
Práce jako nové náboženství: Dřív lidé hledali smysl v komunitě nebo víře. Dnes se stala naším bohem kariéra. Úspěch se stal měřítkem lidské hodnoty. Když tedy někdo řekne, že nemá osobní život, zní to skoro jako nábožné vyznání: „Zasvětila jsem život své práci.“ A my na to slyšíme.
Busy jako status: Dnes už není luxusem mít čas, ale nemít ho. Pokud jste „busy“ (zaneprázdnění), znamená to, že jste pro svět kolem vás důležití. Absence osobního života je v této pokřivené logice nejvyšším vyznamenáním.
Dá se vůbec nemít osobní život?
Tady je podle mě ten největší háček. I když ta mladá úspěšná žena tvrdí, že ho nemá, pravděpodobně se mýlí. Osobní život se totiž odehrává i za zavřenými dveřmi jejího bytu, kam nikdo nechodí. Je to ten moment, kdy si večer čistí zuby a dívá se do zrcadla. Je to i ten „pocit v žaludku“, když se ráno probudí.
Problém je, že ho možná jen přestala vnímat jako důležitý.
Pokud se každá vaše snídaně stane fotkou na Instagram a každý váš pocit námětem do knihy, přestanete prožívat život pro sebe. Prožíváte ho pro publikum. A to je nebezpečná hra.
Lidská psychika totiž není stavěná na to, aby byla v provozu 24 hodin denně bez bezpečného přístavu soukromí.
Rozdíl mezi „úspěšným“ a „pohlceným“
Známe mnoho úspěšných lidí, kteří mají rodiny, chodí do lesa a občas prostě „vypnou“. Ti pochopili, že osobní život není brzda, ale palivo. Auto, které pojede pořád jen na plný plyn a nikdy nezastaví v servisu, se dřív nebo později zadře.
Mladá žena z mého pozorování je v modelu, kterému se říká Work-Life Blending (splynutí práce a života). To může být skvělé, když vás práce baví.
Ale hranice je tenká. Bez osobního života totiž ztrácíme schopnost řešit krize.
Když se takovému člověku z nějakého důvodu přestane dařit v práci, zhroutí se mu celý svět, protože jiný svět prostě nemá.
Je to stigma, nebo volba?
Prohlášení „nemám osobní život“ by nemělo být důvodem k potlesku, ale mělo by být spíše signálem k zamyšlení. Žijeme v době, která nás nutí být neustále „vidět“ a „předvádět výkon“.
Ale být člověkem znamená víc než jen psát knihy a sbírat lajky.
Osobní život není luxus, který si můžeme dovolit, až budeme mít vyděláno. Je to to nejcennější, co máme teď. Protože až zhasnou světla ramp a Instagram přestane lidi bavit, zbude nám jen to, co jsme si schovali pro sebe za těmi zavřenými dveřmi.
A bylo by dobré, aby to nebyla prázdná místnost.
Kde máte hranici mezi prací a soukromím vy? Je pro vás ‚busy‘ status známkou úspěchu?
Zdroje a inspirace:
• Derek Thompson: Workism Is Making Americans Miserable (The Atlantic) – o tom, jak se práce stala naším novým náboženstvím
• Byung-Chul Han: Vyhořelá společnost (Müdigkeitsgesellschaft) – filozofický pohled na to, jak nás dnešní tlak na výkon ničí zevnitř
• Pozorování autora: Na základě aktuálního obsahu sociálních sítí (IG) a veřejných prohlášení influencerů v roce 2026
