Článek
Pamatujete si na ty dva kluky ze Smyczkova filmu z osmdesátého roku? Na Voříška s Moravcem, jak v opravovaném kostele objevili staré varhanní píšťaly a jednoduše neodolali. Pár si jich strčili pod bundu a pak do nich na pražském dvorku foukali a chtěli s jejich pomocí založit školní orchestr?
Celý ten příběh byl o vině, svědomí a o tom, že když si člověk v životě chce „jen si tak trochu písknout“ na cizí účet, obvykle z toho kouká jen kardinální průšvih, co strašně falešně ladí.
Rychlejší než dálnice
Vzpomněl jsem si na ně právě teď, když se nad Hradčany konečně rozlehly první tóny nových svatovítských varhan. V té naší monumentální katedrále, kterou stavíme s přestávkami už od Karla IV., což je tempo, vedle kterého vypadá i budování české dálniční sítě jako blesková akce, se probral k životu nástroj za desítky milionů. Už to není žádné romantické Mölzerovo kníkátko v příčné lodi, ale skutečné, analogové srdce chrámu.
Člověk stojí dole v lodi, zaklání hlavu pod gotickou klenbou až mu křupe v krční páteři, a ochromen úžasem sleduje tu nádheru. Tisíce píšťal protkaných českým křišťálem, tuny kovu, kubíky mnoha druhů dřeva a tak složitá mechanika, že by se za ni nestyděli ani v NASA. Když varhaník šlápne do pedálů, náporem té hromové hudby se vám rozepnou knoflíky na košili a rozkmitá amalgám v zubech. Vše funguje v naprosté harmonii.
Je to majestátní, je to božské, je to… zkrátka obrovské.
Miliony od babiček
A pak vám to docvakne. Tyhle obří varhany, tenhle doslova božský nástroj, není vlastně v jádru nic jiného než sofistikovaná gigantická, strašně drahá soustava právě takových píšťal, jakou ti kluci tehdy ukradli. Každý ten obří tón, co teď léčí duše unavených Pražanů a turistů, vzniká úplně stejně obyčejně. Někde na začátku musí prostě někdo, nebo něco, třeba obří měch, jen docela obyčejně fouknot.
Rozdíl je jen v tom, že filmoví kluci si pískali tajně a pro sebe, jen tak z klukovského furiantství. Tyhle nové varhany na Hradě ale pískají pro nás všechny, a za peníze nás všech. Je v nich schovaná každá stovka od babiček, co ještě posílaly složenky, i miliony od mecenášů, a také od podnikatelů, kteří si tím dost možná kupují odpustky za své, ne vždy zrovna čisté obchody ještě v devadesátkách.
Když tam tak stojíte, máte najednou strašnou chuť se začít nahlas smát. Všechno to lidské pachtění, ty politické řeže dole v podhradí, vládní krize a historické milníky se najednou smrsknou a soustředí do jednoho dechberoucího čistého akordu.
Malé umazané děti
Možná, že i ten náš vesmír je jenom takový obří varhanní stroj. A my lidé? My nejsme žádní stavitelé ani generálové. Jsme jenom takové malé, umazané děti, které se občas motají na kůru a zkoušejí, jestli to náhodou nevydá aspoň trochu čistý a snesitelný zvuk.
Projděte se z Klárova po Zámeckých schodech a cestou zapomeňte na tíhu a vážnost chvíle. A až budete stát před katedrálou a uslyšíte ty varhany hrát, nechte všechny ty žabomyší války a starosti dole pod kopcem.
Vždyť i ten Pán Bůh si tam nahoře, s pomocí umění mistra varhanáře, vlastně přišel jen… no, jen si tak trochu písknout.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397288/jen-si-tak-trochu-pisknout
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/katedrala-svateho-vita-dostala-nove-varhany-slozily-se-na-ne-tisice-darcu.A260615_165603_domaci_row
https://www.katedralasvatehovita.cz/aktuality/?vyraz=&stitky[]=varhany
https://www.svatovitskevarhany.com/cs/historie-varhan-v-katedrale
