Článek
Dlouho jsme žili v přesvědčení, že k ovládnutí Evropy stačí sbírka starožitností, silné auto a pohled, kterým byste mohli krájet beton. Stará filozofická maxima sice říká, že „vše závisí na tom, jak se na věci díváme, a ne na tom, jaké jsou samy o sobě“, ale v podání moderního politického marketingu se tato vznešená myšlenka proměnila v manuál, jak vyrobit zlato z naprostého bláta.
Dravec v pasti gramatiky
Filip Turek nám v kampani prodal perspektivu, ve které je on tím dravcem a Brusel jen bandou neschopných úředníků, co potřebují dostat lekci od chlapa, co snídá benzín. Jenže pak přišel ten osudný moment, kdy se dravec musel ozvat – a místo řevu motoru jsme slyšeli spíš zaseknutý gramofon.
Víte, ono se všechno zdá „jiné, než je“, dokud nemusíte v angličtině vysvětlit, proč jsou emise vlastně fajn. V tu chvíli se celá ta aura neohroženého jezdce rozplynula rychleji než výfukové plyny u Tesly. Najednou jsme neviděli tribuna lidu, ale studenta, který se modlí, aby paní učitelka nevyvolala právě jeho, protože si včera místo slovíček leštil disky u veterána.
Metafyzika srážky s realitou
Problém s teorií „vše je o úhlu pohledu“ je v tom, že blbec (v tomto případě ten komunikační) je jako moderní umění v galerii. Můžete u něj stát hodinu, naklánět hlavu, mhouřit oči a hledat v něm hlubší smysl, ale nakonec stejně zjistíte, že je to jen hromada haraburdí uprostřed místnosti.
Objektivně jsme viděli nejisté koktání a smutný pohled do papírů. Jenže marketingová alchymie funguje jinak. Pro jeho skalní fanoušky to nebyla prohra. Byla to „oběť systému“. Pokud se na svět díváte skrze filtr „my versus oni“, pak každé klopýtnutí vašeho lídra není jeho neschopností, ale výsledkem zákeřného podkopávání nohou ze strany zlého Bruselu. To, co my vidíme jako jazykovou nouzi, oni vidí jako „dojemný projev za národní zájmy v nepřátelském prostředí“.
Lev salonů, co smutně zamňoukal
Tento typ lídrů staví svou značku na absolutní neprůstřelnosti. Přiznat chybu? Nemožné. Přiznat, že moje angličtina je na úrovni „London is the capital city of Great Britain“, by znamenalo zbourat mýtus o nadčlověku.
A tak nastupuje klasická strategie:
Útok: Kritici jsou jen zaprodanci, kteří mi závidí můj životní styl.
Viktimizace: Brusel mě chtěl umlčet, schválně mi tam dali špatné světlo/mikrofon/vzduch.
Vítězství: I když jsem mluvil jako s horkou bramborou v puse, dal jsem jim to sežrat!
Satira je v tomhle krutá, ale spravedlivá. Ukazuje nám, že i ten největší hrdina se může změnit v komickou figurku, stačí mu sebrat čtecí zařízení v češtině. Je to fascinující ukázka toho, jak funguje naše vnímání. V televizi vypadá jako někdo, kdo by mohl velet tankové divizi, ale v Bruselu vypadal jako někdo, kdo si neumí objednat ani kafe bez doprovodu tlumočníka.
Kdy se to přejí?
Filozofové nám radí: „Dívejte se na lidi jako na přírodní úkazy. Na bouřku se taky nezlobíte.“ Jenže bouřka vám nepředbíhá ve frontě na budoucnost země a nepíše agresivní statusy na sítě. Bouřka má aspoň určitou úroveň a nepotřebuje marketingové poradce, aby jí vysvětlili, že blesk byl vlastně plánovaný světelný efekt.
Možná je to ta nejlepší lekce z moderní politiky: Můžete se na sebe dívat jako na vítěze, můžete se tak i tvářit, ale realita si vás stejně najde. A většinou mluví plynulou angličtinou, zatímco vy jen smutně koukáte do papírů a doufáte, že si nikdo nevšimne, že ten lev právě zamňoukal.
Marketing sice může realitu ohýbat, ale dříve nebo později se tenhle styl politiky prostě přejí.
Protože dívat se na blamáž jako na úspěch je sice fajn duchovní cvičení, ale na blamáži ji tím neubyde. Jen získáte velmi kreativně nasraného voliče.
Zdroje a inspirace:
- Epiktétos: Rukojeť – o tom, že nás neděsí věci, ale naše představy o nich.
- Analýzy politického marketingu: Jak pracovat s „alternativní pravdou“.
- Max Planck: O změně perspektivy a jejím vlivu na pozorovanou realitu.
