Článek
Politický kolovrátek a guru etikety
Člověk otevře internet a má pocit, že se zastavil čas. Tedy, on se spíš zastavil Andrej Babiš někde v zácpě, což vyvolalo národní tragédii o třech dějstvích. Plné sociální sítě i weby: prezident kárá za pozdní příchod, expremiér odsekává, že není podřízený, a Ladislav Špaček ve svém duchu tlumí infarkt nad porušenou etiketou.
Tábory fanoušků se šikují. Pro jedny je to „státnická lekce“, pro druhé „lampasácký dril“. Kolovrátek se točí, emoce stříkají, a přitom je to celé tak neuvěřitelně… nepodstatné. Stačí totiž zvednout oči od displeje telefonu.
Bílé závěje uprostřed jara
Venku je totiž svět, který na politické žabomyší války zvysoka kašle. Kvetou šeříky, voní lípy a topoly vypouštějí to své bílé „čmejří“, které se lepí na všechno a tvoří u cest závěje, za které by se nemusela stydět ani Šumava v lednu.
Když se pak vydáte na kole podél Vltavy směrem do Davle, zjistíte, že skutečné zprávy dne vypadají úplně jinak. Třeba tak, že se zrovna rojí jacísi černí brouci, kterých se při šlapání do pedálů s dcerou prostě a jednoduše zadarmo „najíte“.
Nebo že potkáte kamion, co stojí zaparkovaný u řeky a „veze nebe na zemi“ - Pražskou mobilní zvonohru rodiny Manoušků. Když ten starší pár rozehraje zvony jako varhany, je to skutečné andělské zvonění, které rozvibruje vzduch víc než jakákoliv tisková konference.
Apokalypsa jménem „Zmrzlíci“
Média nás sice v mezičase s urputností sobě vlastní varují před příchodem ledových mužů. Člověk by z těch titulků nabyl dojmu, že přichází další doba ledová, konec světa a je třeba zabednit okna a nakoupit konzervy. Pár vloček v květnu je očividně vnímáno jako předzvěst konce civilizace.
Jenže paměť je milosrdná i ironická. Vybavuju si, jak jsem jako kluk vyrazil na prvního máje na Jawě 21 Pionýr za svou tehdy milou směrem na Kladno. Za Dejvicemi mě chytil regulérní blizard. Sněhová bouře, že nebylo vidět na krok. A víte co? Nikdo to neřešil. Bylo to prostě počasí. Jediné, co se tehdy skutečně řešilo, bylo to, že jsem sabotoval povinný průvod s mávátkem, čímž jsem se nebezpečně blížil kolonce „třídní nepřítel“.
Svoboda (nejen) v garáži
Ta motorka, to byla kapitola sama o sobě. Člověk ji měl stokrát rozebranou do posledního šroubku, snižoval hlavu válce, aby z těch papírových 3,5 koně vyždímal závratných 3,75. Měnily se rozety, aby to z kopce a s větrem v zádech vytáhlo místo devětašedesátky neskutečných 73 km/h.
A v tom je ten největší vtip, o kterém se dnes nikde nepíše. Už nás nikdo nenutí povinně jásat na náměstí pod dozorem. Místo toho můžeme vyrazit na výlet, sednout k internetu, objednat si na tu motorku jakýkoliv díl z druhého konce světa a v klidu si v garáži bastlit.
Máme svobodu ignorovat politické hádky o to, kdo přišel na schůzku o čtvrt hodiny později. Můžeme se jít raději nechat „pobít“ květnovým sněhem nebo se přejíst brouků u Vltavy.
To je totiž mnohem lepší zpráva dne, než všechny ty přestřelky mezi Hradem a Průhonicemi dohromady.
Co je pro vás tou největší zprávou dne, která se nedostala na titulní strany?
