Článek
Očekávané se stalo skutečností. Konec prázdnin. Tedy pro všechny rodiny, které jsou obdařeny dítky školou povinnými. A znovu stejný kolotoč. Batohy, penály, pastelky, přezůvky, prostě bambilión věcí, bez kterých je dnes povinná školní docházka prakticky nemožná.
Rodinný rozpočet, vyčerpaný letními radovánkami, tiše úpí, a to chudák ještě netuší, že ho čekají zájmové kroužky a sportovní aktivity, bez kterých se naše potomstvo neobejde. Protože školák, který nemá alespoň dva kroužky a k tomu tenis a balet, je odsunut na vedlejší kolej a považován za třídního lůzra. Hodit to jednoduše za hlavu nelze, takže než vás to dokonale semele, hoďte se do pohody a naservírujte si Nedělník číslo deset.
Hoď to za hlavu
Hodit něco za hlavu vypadá sice jako nesmírně osvobozující mentální gymnastika, ale z čistě fyzikálního hlediska nedává tento anatomický zázrak vůbec žádný smysl.
Člověk by musel mít buď krk z gumy, nebo kapsu na zádech, aby tam mohl úspěšně odkládat všechny své trable, zkažená rande a trapné přešlapy. Psychologové tento trik milují a doporučují ho jako univerzální lék na stres, ovšem realita ukazuje, že hozené problémy mají tendenci chovat se jako bumerang.
Místo toho, aby zmizely kdesi za vašimi zády, po pár dnech vám nekompromisně přistanou přímo mezi očima. Pokud tedy chcete mít od starostí skutečný klid, je mnohem bezpečnější nechat je prostě plavat.
Notička aneb Jedna věta, která neznamená vůbec NIC
Když okurková sezóna mele z posledního a redakce potřebují nahodit řemen, nastupuje osvědčený princip politické nekromancie. Vyhrabe se jeden politicky mumifikovaný penzista ze své bubenečské samoty, novinář mu zkušeně polechtá stařeckou ješitnost a dědeček polichoceně zamlaská, že by do toho klidně prásknul znovu.
Bum! Mediální orgasmus a past sklapla. Z jedné stařecké fantasmagorie je rázem událost sezóny, internet rotuje na plné obrátky a národ rudne vzteky. Portály mají své kliky, veřejnost dostala levné žrádlo pro svá vnitřní zvířata a stačila k tomu jediná věta, která neznamená vůbec nic.
Migrační vesmír aneb Pas, sandály a jistá basa
Když jako řádný turista uděláte na exotické dovolené sebemenší chybu, státní aparát bleskově ožije. Do pár hodin stojíte před soudem a s policejním doprovodem letíte domů. Systém zafungoval s chirurgickou přesností jenom proto, že máte jméno, pas a hotel. Jste zkrátka ideální cíl.
Střih. Cestovatel světoobčan bez pasu a jména spáchá skutečný zločin. Soud sice slavnostně vynese verdikt o vyhoštění, ale narazí na paralelní byrokratický vesmír. Domovská země ho nechce, lidskoprávní organizace podají čtrnáct odvolání a migrant dál v klidu bydlí o pár ulic vedle.
Moderní stát funguje jako učitel ve třídě. Když hodný žák v první lavici zapomene úkol, dostane okamžitě pětku. Když ale sígr v poslední lavici, který ani není zapsaný v třídní knize, prohodí oknem židli, učitel raději kouká jinam, protože papírování by bylo moc.
Spravedlnost má zkrátka mimořádně citlivý radar na lidi s cestovním pojištěním.
Než půjdeme dál
Zkoušíme žít s představou, že když ty největší průšvihy naházíme do té neviditelné kapsy na zádech, tak zmizí. Je přece mnohem snazší a bezpečnější nechat plkat jednoho ex, poslat šupem domů nepoučeného turistu nebo potrestat ubrečeného slušňáka v první lavici za zapomenutou tužku.
Ale chyba. Ta kapsa na zádech není bezedná a nechat létat vzduchem nejde jen tak všechno. Každá židle prohozená oknem i každý vyhrabaný kostlivec se za našimi zády nakonec poslušně otočí a přiletí jako bumerang zpátky.
A pak? Pak už nepomůže ani modlitba k Jezulátku. Hodit se do pohody tak nakonec znamená jediné, mít oči otevřené a nenechat ze sebe dělat ubrečeného slušňáka. Užijte si zbytek prázdnin, držte si odstup.
Zítra v tom lítáme nanovo.
Odkazy:
