Článek
Říká se, že český národ má v genech zakódovanou touhu po svobodě, husitskou rebelii nebo masarykovskou moudrost. To je sice hezká propagační pohádka pro učebnice vlastivědy na prvním stupni ZŠ, ale skutečný politický genom této země se drží mnohem víc při zemi.
Naše opravdové národní dědictví, které se bez přerušení dědí z generace na generaci, se jmenuje „kamarádšaft“.
Hezky pěkně do našeho slovníku převzato z němčiny, a jak na nás pan učitel češtiny apeloval „nepoužívejte germanismy!“, stejně se to slovo používá v jeho ryzí podstatě. V jeho významu totiž třímá neochvějná a hluboká víra, že naprosto nejlepším životním zajištěním není nadání, vzdělání natož tvrdá práce, ale teplé místečko u státního korýtka, které vám za příslušné protislužby dohodí vlivný známý či příbuzný.
Za století se změnilo mnoho režimů, padlo mnoho různých opon a zdí, ale tenhle námi vypěstovaný národní model funguje s přesností švýcarských hodinek.
Je to evoluční model, který se nevyvíjel ve zkumavkách v laboratořích, ale v temném zákulisí dějin, přičemž za posledních sto padesát let prošel několika vývojovými fázemi a stala se z něj národní instituce.
Anestezie tabákem
Všechno to začalo nevinně už za starého mocnářství. Když se tehdy z fronty vrátil rakousko-uherský válečný vysloužilec s dřevěnou nohou, stát mu za jeho chrabrost a věrnost císaři pánu k metálu na hrudi přihodil i výhradní právo na prodej tabáku.
Tak vznikla ta slavná česká „trafika“.
Skutečný tabák se z politiky sice časem vykouřil, ale model se ujal s nevídanou silou. Politici rychle pochopili, že trafika je naprosto geniální vynález. Nemusíte už přisluhovače platit ze své šrajtofle. Stačí jim dát sesličku za stolem státního úřadu, a těm schopnějším jako důkaz důležitosti vrazit i razítko do ruky.
Prvorepubliková parcelace
Když v roce 1918 s pádem monarchie dorazila vysněná svoboda a demokracie, nová elita v čele s takzvanou „všemocnou Pětkou“ na tradici mocnářství plynule navázala s obdivuhodnou noblesou a grácií. Vznešené ideály První republiky se rozebíraly v kavárnách a zářily na plakátech, ale pod pokličkou si tehdejší stranické špičky potichu naporcovaly pošty, dráhy a tabákové monopoly jako soukromou kořist svým loajálním stranickým šíbrům.
Nomenklatura a tenis
Za socialismu byl kamarádšaft povýšen rovnou na státní doktrínu s pokrokovým názvem nomenklatura. Bez správného kádrového posudku nebo strýčka na okresním výboru KSČ jste nedostali ani místo vedoucího v uhelných skladech. Celá země tehdy byla protkána klientskou sítí „já na bráchu, brácha na mě“, kde se nevědomost a neschopnost maskovala správnou „rudou“ loajalitou.
A když se v devadesátkách otevřela dokořán stavidla divokého kapitalismu, tradice trafiky se jen zbavila nenáviděné ideologie. Klíčové posty v dozorčích radách státních podniků a bank se pro změnu rozdávaly za puštěné fiftýny kamarádům z tenisových kurtů.
Vzhůru k lepším zítřkům
Dnes, v éře rádoby transparentní Evropy, vymodlených služebních zákonů a všemožných auditů, by si naivní pozorovatel mohl myslet, že pro tyhle staré zvyky už není místo. Ale náš historicky pěstovaný model trafikantského genu se dokáže adaptovat na každé prostředí.
Princip jeho pěstování zůstal naprosto stejný. Jakmile se s úderem sečtených hlasovacích lístků dostane k moci nová partaj nebo koalice, úřednické chodby a kamrlíky se promění v chráněné dílny a zaopatřovací ústavy pro věrné. Naoko vypsaná výběrová řízení se stávají fraškou, erudovaní odborníci nestačí odejít ani dveřmi a rovnou letí z oken, a na uvolněná křesla usedá nová kasta vyvolených.
Rodina a tleskači
Abychom viděli tento model v praxi, nemusí se z nás stát hned investigativní novinář a nemusíme nic složitě hledat. Systém totiž nezná ideologické hranice a funguje spolehlivě napříč celou státní správou.
Když potřebujete zaopatřit rodinu, prostě ji někam uplacírujete a zaparkujete na spřízněném ministerstvu nebo úřadu. Syn, dcera, synovec, švagr, nebo bývalý spolužák ze střední, žádný problém. Úřad je přece od slova „úřadovat“ a rodina od slova „pomáhat si“. A když se to obojí hezky spojí dohromady, vznikne krásná česká symbióza.
Na právě uvolněné místo po erudovaném a uznávaném odborníkovi tak nenastupuje ten „nejlepší“ kandidát. Nastupuje ten „správný“ kandidát. Člověk, který zná ty správné lidi, seděl ve správný čas u správného stolu, nebo byl dostatečně a hlavně viditelně loajální.
Vedle rodiny a kamarádů existuje ještě druhá, neméně důležitá kvalifikační kategorie. Oddaní obdivovatelé, věrní tleskači a političtí pěšáci. Lidé, kteří možná nemají odborné vzdělání ani zkušenosti, zato mají jednu mimořádně ceněnou vlastnost, nikdy nezapomněli a nezapomenou, komu vděčí za svou životní příležitost.
A tak se po každých volbách opakuje stejný rituál. Nová garnitura slavnostně odsoudí klientelismus těch předchozích, spočítá si, kolik potřebuje míst, vyvětrá příslušný počet kanceláří a následně je zaplní vlastními lidmi.
Důležitost rovnováhy
A to je jen to, co se k nám souhrou okolností a náhod donese a vyplave na povrch. Kolik takových synů, synovců, řidičů a věrných tleskačů sedí v hlubokých útrobách státních úřadů, to se pravděpodobně nikdy nedozvíme.
Kruh se opět dokonale uzavřel. Historie dokráčela od válečných veteránů s dřevěnou nohou v rakouské trafice přes komunistické kádrováky až k rodinným příslušníkům a politickým influencerům na moderních ministerstvech.
Systém je v rovnováze a gen národní tradice jménem „trafika“ byl zachován i pro budoucí generace.
Režimy se střídají, vlády přicházejí a odcházejí, ale kamarádšaft zůstává. Je to asi nejstabilnější instituce, kterou se nám za posledních sto padesát let podařilo vyvinout a vybrousit k dokonalosti.
A stabilita je přece hodnota, na které bychom měli trvat.
Zdroje a fakta a něco navíc:
Rakousko-uherská trafika
Fakta: Právo na prodej tabáku jako forma sociálního zabezpečení pro válečné invalidy (vysloužilce) nevzniklo náhodou. Tabákový monopol v rakouských zemích zavedl patentem už Josef II. v roce 1784. Systém udělování licencí invalidům zavedl stát zejména po rakousko-pruské válce (1866) a první světové válce.
https://www.stoplusjednicka.cz/podnikatelky-s-tabakem-jak-se-zilo-trafikantkam-za-rakouska-uherska
Prvorepubliková Pětka
Fakta: Tzv. „Pětka“ (mimoústavní orgán složený ze šéfů pěti hlavních koaličních stran: agrárníci, sociální demokraté, národní sociálové, lidovci a národní demokraté) reálně kontrolovala politický i hospodářský život První republiky. Dosazování loajálních lidí do vedení státních drah, pošt nebo tehdejších monopolů (např. obilní monopol) byl běžný nástroj tehdejší politické dohody.
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/masaryk-a-velka-petka-153822
Nomenklatura KSČ
Fakta: Systém nomenklatury byl oficiální sovětský model řízení společnosti. Existovaly seznamy funkcí (od ředitelů fabrik po vedoucí uhelných skladů), které schvaloval příslušný výbor KSČ (okresní, krajský, ústřední). Bez schválení kádrovým oddělením nebylo možné tyto posty obsadit.
https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%A1drov%C3%A1_politika_KS%C4%8C
Devadesátky a státní banky
Fakta: Takzvaná „bankovní socializace“ v 90. letech znamenala, že státní banky (IPB, Komerční banka, ČSOB) poskytovaly miliardové, často nevratné úvěry na privatizaci podniků lidem napojeným na tehdejší politické elity. Dozorčí rady těchto bank byly plné politiků a jejich známých.
https://plus.rozhlas.cz/v-90-letech-jsme-tady-meli-jakysi-bankovni-socialismus-byl-experiment-ktery-8398292
