Článek
Minulý týden to byla MLHA. A tento… VOLBY, volby, a zase volby… Už týden není na našem písečku k mání zhola nic jiného. Noviny, televize, sociální sítě – volby. Krabice cereálií – vyskočí grafy. Z kohoutku teče statistika a prognózy, které se zaručeně splní, nebo taky vůbec ne. Experti analyzují, kdo vyhrál, kdo prohrál a kdo utrpěl tak drtivé vítězství, že z toho nespí.
Se sečtením volebních lístků propukla ta pravá poezie. Povolební handlování. Disciplína „kdo s kým a co za to“. V kuloárech se handluje s intenzitou dobytčího trhu. Komu připadne primátor? Kdo získá křeslo náměstka? Co náměstek náměstka, podržtaška kafenosiče nebo garážmistr jednoho auta? Hlavně aby se na každého dostalo.
A do toho se míchá Senát. Druhé kolo. Druhé kolo je jako páté kolo u vozu. Kdo ho potřebuje. V prvním kole člověk obětoval minutku, hodil to zastupitelstvu a při jednom k tomu přibalil senátora. To ještě šlo.
Ale trmácet se tam znovu kvůli jednomu lístku? Pche… Co je to vůbec ten Senát? Nepotřebujeme ho, jak nám mnozí tvrdí. Lepší zůstat na gauči a pak nadávat, jak to ti nahoře zase zpackali.
Ach jo. Volby, volby… Tak se radši pojďte zhluboka nadechnout a trochu si ten volební a povolební šrumec osvěžit s Nedělníkem číslo sedmnáct.
Být páté kolo u vozu
je mistrovská disciplína v oblasti společenské geometrie. Původně šlo o praktickou rezervu pro případ nouze, ale v moderním životě jde o čistokrevný pocit absolutní izolace uprostřed cizího štěstí. Jedinec v ní s naprostou jistotou zapadne do situace, kde je jeho přítomnost matematicky i společensky nadbytečná.
Tento rituál spočívá v tom, že v záchvatu optimismu vyrazíte do společnosti a okamžitě narušíte symetrii jakékoli sehrané dvojice.
Typickým příkladem je situace, kdy se ocitnete mezi dvěma čerstvě zamilovanými kolegy. Zatímco oni si vyměňují vlhké pohledy a krmí se jedním dezertem, vy usilovně studujete etiketu na minerálce a předstíráte, že vás strašně zajímá textura omítky na protější zdi.
V té vteřině přesně víte, že jste tu navíc, a máte intenzivní nutkání předstírat náhlou nevolnost a nenápadně se vypařit.
Notička aneb Jak se z ptačího zobu staly miliony
Jak se stane, že když řekneme „zazobaný“, myslíme tím třeba majitele luxusní vily s nelegálním Airbnb? Logika by napovídala, že prvním zazobancem musel být středověký Elon Musk v oblasti ornitologie, který vsadil na kura domácího a sousedé mu záviděli tuny zrní mizející v ptačích útrobách. Jazykovědci mě ale vyvedli z omylu. Výraz původně znamenal „zahrabaný v zobání“ – představte si tvora s tak plným volátkem, že mu z něj pětitisícovky samy padají.
Ta ptačí metafora na moderní elity sedí dokonale. Průměrný oligarcha se chová jako kohout na smetišti. Naparuje se a nenechá na zemi ležet jedinou korunu evropské dotace. A běda, jak mu do krmítka státních zakázek vleze cizí pták, hned vytahuje právníky. Čeština geniálně balí třídní nenávist do jednoho slova. Hanlivý „zazobanec“ neodpouští, že dotyčný jen kloval dravěji.
Až vedle vás v zácpě zastaví lambo, netřeba závidět. Uvnitř nesedí polobůh, ale tlustý holub, který měl štěstí na větší hromadu zrní.
A dost možná vám v noci pokálí auto.
Obhajoba nebo obžaloba aneb Smrt v přímém přenosu
Mezi videem s křečky a navlékáním korálků vyskočil na mou dceru záběr z fronty. Mladý kluk v uniformě se vteřinu před koncem života dívá do kamery dronu. Jen tupě zírám, dokud záznam nepřeskočí na vtipné pejsky.
Když Robert Capa vyfotil padajícího milicionáře, byla to mrazivá obžaloba války. Dnes se z obžaloby stala jen kulisa pro ukrácení dlouhé chvíle a ze skutečného bojiště atrakce na jedno použití.
Zkáza se proměnila v obyčejný obsah podbarvený techno tracky a zvukovými efekty z videoher. Sledujeme lov na člověka v přímém přenosu. Lidé v komentářích nepláčou, ale hodnotí manévry operátora jako esportový šampionát. Ukončujeme tím prastarou touhu vidět krev v bezpečí domova. Tragédií je, že nás krutost už neděsí; otupěli jsme tak, že lidské utrpení vnímáme jako předpověď počasí.
Na ztmavlém skle tabletu se odrazí můj obličej. Čeká mě debata, do které se žádný táta nehrne – vysvětlit dceři, že to, co vidí, není standard, zatímco v hlavě mi bliká kontrolka z představy, že zítra se někdo bude nudit, když ten dron zrovna nikoho netrefí.
Než půjdeme dál
Moderní život z nás udělal mistry v disciplíně pátého kola u vozu. Dobrovolně se usazujeme do pozice absolutně izolovaných diváků, kteří vlastně nikoho nezajímají a geometricky jsou všude navíc. Stojíme mimo děj – ať už unaveně ignorujeme druhé kolo voleb z bezpečí gauče, nebo se zmateným výrazem sledujeme lidské safari na displejích telefonů.
Zatímco v restauraci se z trapné situace mezi dvěma zamilovanými lidmi můžete sbalit a odejít, ze zvrácené geometrie tohoto světa se vypařit nedá. Předstírat náhlou nevolnost nemá smysl, protože ta nevolnost z naší vlastní netečnosti je skutečná.
Zůstáváme sedět, koukáme do zdi a čekáme, co dalšího nás mine.
Zítra v tom lítáme nanovo.
Odkazy:
