Článek
Sladké mámení. Zpívala v hitu z roku 1983 božská Helenka Vondráčková. Pro naši rodinu je sladkým mámením MED. Ano, včelí med.
S podzimem u nás doma přichází doba temna. Dny se krátí, nálada klesá pod bod mrazu a nastává nekontrolovaná fáze medového šílenství. Nevím, jestli je to čistá psychóza z nedostatku slunce, nebo fyziologická potřeba obalit si nervy cukrem a předstírat, že jsme medvědi připravující se na zimní spánek. Medvědi to dělají taky, ale ti u toho aspoň nemusí chodit do práce.
Včelaři prominou mé laické dělení, ale doma rozlišujeme dvě zásadní ligy. První ligu hraje tmavý drsňák z Posázaví. Venkovan každým coulem. Hustý tak, že v něm lžička stojí, a ideální na chleba s máslem, pokud tedy nechcete mít upatlané prsty až k loktům.
Druhým borcem do party je rodilý Pražák. Je až k nevíře, kolik toho včely na smíchovských Malvazinkách dokážou vyprodukovat. Tenhle městský hipster je o něco světlejší, řidší a skvěle se utápí v ranním čaji nebo kávě.
Nechci si honit triko, ale v zimní spotřebě včelích produktů bychom s přehledem vyhráli prezidentský pohár. Namažte si tedy pořádný krajíc chleba, uvařte si litry čaje, nechte se zalepit medem a otevřete si Nedělník číslo osmnáct.
Honit si triko
je náš oblíbený národní sport. Nevyžaduje sice žádnou fyzickou kondici, ale o to větší nároky klade na plíce a fantazii.
Tento rituál spočívá v tom, že své běžné, občas i naprosto zanedbatelné úspěchy nafouknete do rozměrů antické tragédie o hrdinství. Původně termín možná odkazoval k chlapíkům, kteří si po těžké práci hrdě popotahovali oděv, ale dnes se trika honí hlavně v teple kanceláří a na sociálních sítích. Jestli v pátek odpoledne zvládnete odeslat dva maily a vyčistit kávovar, můžete se hrdě tvářit, že bez vašeho nasazení by celá firma zkrachovala do pěti minut.
Zapomeňte, že si tímto chvástáním získáte tichý obdiv okolí. Většinou docílíte jen toho, že přísedící začnou demonstrativně obracet oči v sloup. Pokud to totiž s tou sebechválou přeženete, nikdo vám nezatleská. Spíš jen zjistíte, že jste si tak trochu nasadili psí hlavu.
Notička aneb Óda na čtyřnohé balancování
Kdo má židli, ten bydlí. Tahle lidová moudrost v nás vyvolává pocit, že nákupem nábytku jsme zkrotili chaos vesmíru. Houpání na židli je náš první vědomý pokus o vzpouru proti gravitaci i osudu. Je to tanec na dvou tenkých dřevěných nohách, vteřina absolutní svobody ve vzduchu, která sice v devíti případech z deseti končí hlučným rozplácnutím na podlaze, ale stojí za to.
V dospělosti jen vyměníme školní židli za kancl a zjistíme, že ty nejměkčí židle bývají nejvratší. Stačí jeden blbý pohled šéfa a židle pod vámi začne tancovat takový kvapík, že zvažujete, kdo vám začal potají řezat do masivu.
Naštěstí existují i staré, oprýskané židle na zápraží, které na nikoho nehrají ramena. Jsou jako ošoupaní andělé strážní pro unavené pošťáky a tuláky. Židle je zkrátka zrcadlo naší duše.
Takže se příště schválně trochu zhoupněte. A když to nevyjde? No bože, země je naštěstí docela blízko.
Nemovitost pod Blaníkem aneb Miliardář v bájné hoře
Když jsem se v komentářích na síti dočetl, že globální elity masivně nakupují podzemní města, protože apokalypsa klepe na dveře, okamžitě jsem žhavil drát makléři. Žádný Kansas nebo švýcarské betonové nory plné amerických tech-miliardářů a influencerek, co chtějí konec světa přežít díky zásobám kolagenu.
Já chtěl Blaník! Smlouvu na projekt Blaník Rezidence & Spa vytesaný v žule jsem podepsal krví na pergamenu. Jako bonus, strategické sousedství se svatováclavským vojskem.
Stěhování mělo mouchy. Hlídkujícího rytíře, kterému příšerně skřípalo brnění, jsme museli uplatit kartonem prémiového maziva, aby nám neodtáhl elektrické SUV z parkoviště pro koně.
Navíc tu mají solidní časový posun. Minulý pátek jsem si dal po obědě šlofíka a po probuzení zjistil, že mi propadla občanka a stát mi kvůli digitalizaci zrušil firmu. Přesto investice nelituji.
Až vypukne ten celoplanetární kolaps z Facebooku, jednoduše zaklepu na skalní stěnu a řeknu veliteli: „Šéfe, venku už je nejhůř. Vyjeďte a vyřešte to. A pak se stavte na kafe.“
Než půjdeme dál
Internetové diskuse nás denně straší koncem světa a my se hroutíme z toho, že nám zítra vypnou wifinu nebo zruší firmu. Křečovitě pak honíme trika v kanclících, budujeme si v hlavách neprůstřelné podzemní bunkry a nakupujeme bio mrkev do zásoby, abychom přežili apokalypsu, kterou někdo upekl v komentářích.
Přitom největší hrozbou našich životů není jaderná válka, ale to, že se z toho věčného online hysterčení sami dřív zblázníme.
Místo sepisování závěti a uplácení Blanických rytířů by to chtělo spíš pořádný doušek horkého čaje. Pojďme se na ty katastrofické scénáře prostě vykašlat. Sedněte si na tu nejmíň stabilní židli, co doma máte, obalte si nervy medem a pořádně se zhoupněte.
Dokud máme co namazat na chleba, je to ještě docela dobré sladké mámení.
Zítra v tom lítáme nanovo.
Odkazy:
