Článek
Dušičky. Památka zesnulých. Tradiční svátek tichého rozjímání, uplakaného počasí a plíživého zápachu parafínu.
V posledních letech nám ale nenápadně zmutoval do podivné podoby. Dřívější rituál byl prostý a striktně komorní. Člověk se navlékl do tří vrstev oblečení a podzimem se došoural na hřbitov. Odloupl z rodinné hrobky nános mokrého listí, zapálil červený kalíšek, který kvůli větru zhasl dřív, než stihl doříkat otčenáš, a na závěr uctivě pomluvil chudou výzdobu na sousedním hrobě.
Dnes je všechno jinak. Naše hřbitovy sice stále drží dekor dlabaných voskových svící, ale cesta k nim připomíná průchod postapokalyptickým filmem. Hned vedle ubohé umělé chryzantémy v plastovém květináči na vás z každého rohu cení zuby oranžová dýně a tradiční české ticho vystřídal jekot dětí v maskách zombie a jiných importovaných příšer.
Milovníci tradic pláčí, marketéři jásají. Estetika svátku se posunula od důstojné deprese k pestrobarevnému globálnímu kýči. Babičky na venkovských hřbitovech tak dnes s mírným zmatením v očích zapalují svíčky pod dohledem svítících kostlivců a pavučin ze syntetické vaty, které vítr nafoukal z nedaleké zahradní party.
Smiřme se s tím, že naše Dušičky byly zkrátka příliš málo fotogenické a truchlení v tichosti generuje žalostně nízké tržby. Pokud tedy chcete jít s dobou, nezapomeňte letos na hrob dědečkovi kromě zapálené lampičky položit alespoň jedno plastové uříznuté ucho a kelímek dýňového latté.
Zatímco staré dušičkové tradice takto úspěšně pohřbíváme pod nánosem kýče, jiné středověké zvyky v nás naopak přežívají s neochvějnou silou. Pokrok totiž nezastavíš, ale zpomalit můžeš ty. A to tím, že si v klidu přečteš Nedělník číslo devatenáct.
Nasadit někomu psí hlavu
má totiž k onomu středověku mnohem blíže, než by se mohlo na první pohled zdát. Tento obrat je špičkou našeho sociálního inženýrství. Spočívá v tom, že z naprosto bezúhonného jedince uděláte veřejného nepřítele číslo jedna dřív, než si stihne obout boty.
Šablona je jednoduchá. Na vybranou oběť s gustem nalepíte ty nejhorší možné vlastnosti a úmysly. I její nejlaskavější gesta tak najednou vypadají jako rafinovaný plán na zkázu lidstva. Původně šlo o středověké rčení spojené s popravčí maskou, ale v moderní komunikaci je to spíše oblíbený sport v kancelářích a internetových diskusích.
Typickým příkladem je situace, kdy v kuchyňce slušně navrhnete, že by se mohl zavádět nový systém třídění odpadu. Ambiciózní kolega to potom na poradě interpretuje slovy: „Karel se nás tady pokouší šikanovat nesmyslnou byrokracií a záměrně sabotuje naši produktivitu.“ Kolegové se tak nezačnou zamýšlet nad ekologií. Začnou se na vás dívat jako na tyrana, který jim chce zakázat i pití kafe.
Tímto podlým tahem vám dotyčný nasadí psí hlavu tak pevně, že i když následně zachráníte zraněné kotě, všichni budou řešit jen to, proč jste ho místo s dramatickou tváří nezachránili s úsměvem.
Notička aneb Je to na draka!
Český podzimní rituál velí vyrazit na strniště a vypustit konstrukci ze špejlí s ocasem z krepových bábrlat. Zatímco v Číně drakem zaháněli armády, my s ním narážíme na limity vlastní trpělivosti.
Domácí moučné lepidlo spolehlivě slepí jen prsty k sobě a krepový ocas zafunguje jako kotva v betonu. Výsledek, drak po elegantním přemetu s drtivým křupnutím zahučí do hlíny.
Celé to naše naštvané „to je na draka!“ přitom vzniklo jen špatným překladem německého ulevování „auf den Dreck!“. Naši předkové jen nechtěli mluvit před dětmi neslušně, a tak z obyčejného bláta na cestě udělali pohádkovou potvoru.
Když se vám tedy hroutí plány, netvařte se vědecky. Raději zamiřte do nejbližší hospody „U Draka“ na horký grog. To na rozdíl od papírových křídel na draka nikdy nebude.
Dystopické drama aneb Kauza poplatky
Debata o miliardových rozpočtech České televize a Rozhlasu je spolehlivým spouštěčem národní hysterie. Současná bitva o zrušení poplatků se sice tváří jako osudový střet, ale možná jen sledujeme politické divadlo typu „Vrtěti psem“.
Scénář už je nacvičený. Vládní koalice protlačí zákon silou během nočního parlamentního cirkusu v sobotu nad ránem. Opozice vděčně naskočí na udičku, svolá demonstraci na Staromák a dodá přesně ty vizuální záběry rozzuřeného davu, které marketing potřebuje.
Premiér pak vytáhne nejtěžší kalibr. Přirovná dav před sněmovnou k útoku na washingtonský Kapitol. Ministr vnitra nelení a vyrábí mučedníka. Žádá pro předkladatele zákona policejní ochranu.
V neděli odpoledne už obě strany spokojeně inkasují politické zisky a crowdfundingové příspěvky. Skutečným vítězem tohoto wrestlingu totiž nejsou diváci, ale samotný princip polarizace.
Pokud politici nepřestanou podpalovat základy společenského smíru, aby si přihřáli polévku, riskují, že jim nakonec shoří celý dům.
Než půjdeme dál
Ono to k sobě vlastně dokonale pasuje. Máme rádi své jistoty. Když nám v podzimním větru selže chatrná konstrukce z papíru a špejlí, hned máme jasno – je to na draka. A když se nám v té naší politické hospodě rozleje grog, nepotřebujeme uklízečku, ale viníka. Ideálně někoho, komu můžeme s gustem nasadit psí hlavu a ulevit si, že celá ta situace je „auf den Dreck“.
Baví nás sledovat tohle dystopické divadlo, kde se na nás místo argumentů šklebí dýně a nosí divadelní masky. Celý ten cirkus totiž spolehlivě maskuje fakt, že pod nánosem importovaného kýče a vzájemného brblání jsme jen parta zmrzlých lidí na strništi, jejichž jediným a opravdovým přáním je dát si horký grog.
Zítra v tom lítáme nanovo.
Odkazy:
