Článek
Člověk je tvor v jádru nepokojný. Můžete mu dát teplou světnici, kus žvance a klidnou neděli, a on stejně, sotva se zasytí, začne okounět u okna a vyhlížet, kde se co šustne. Je to staré dědictví z dob, kdy jsme ještě nebyli pány tvorstva, ale spíše jeho ustrašenými podnájemníky.
Tehdy v šeru pralesa platil prostý zákon. Kdo si nevšiml zvadlého lístku, ten mohl jít dál, ale kdo přeslechl prasknutí větvičky v křoví, toho do večera sežral tygr. A tak nám v hlavách zůstala ta podivná, úzkostná ostražitost, která raději věří špatné zprávě než dobrému slovu.
Tygři v naší kapse
Dnes už tygři v našich zeměpisných šířkách nežijí, leda v zoologické zahradě, kde na nás smutně koukají přes mříže. Naše křoví se ale nikam neztratilo. Pouze se trochu zcvrklo a zploštělo. Nosíme si ho tu v kapse, tu v kabele, v podobě té lesklé krabičky s baterií.
Když tu věc ráno vyndáte a tlačítkem oživíte, nehledáte v ní zprávy o tom, že sousedovi za oknem pěkně kvetou pelargonie, nebo že pan učitel v penzi napsal pěknou básničku. Kdepak, náš vnitřní pračlověk okamžitě napíná uši a čichá smrádek. A z té krabičky se na něj hned vyhrne nejen smrádek, ale i pěkný kravál.
Groteskní divadlo pro jednoho popletu
Na vědomí se tam například dává, že jakýsi pan Bílý, o kterém jaktěživ neslyšel, nesehnal sice na potřebné „polní práce“ ani jeden kombajn, ale zato vehementně shání podpisy, aby mohl obvinit hradního nájemníka z velezrady. A hned pod tím jakýsi pan redaktor, celý rudý vzteky, okamžitě píše uštěpačný článek o tom, jaký je ten pan Bílý popleta a ubožák.
Nuže, je to trochu groteskní divadlo. Jeden tropí hlouposti, druhý na ně s křikem a slinou v koutku ukazuje prstem. Člověk by si řekl, jéminkote, bláznovství, nebudu si tím kazit nedělní kávu. Jenže ono vám to nedá. To staré šimrání v zátylku vám šeptá: „Co když je v tom křoví opravdu tygr?“
A tak nenechavý prstík klikne. Pan Bílý se dme a roste pýchou, protože se o něm přece píše v novinách. Pan redaktor má radost, že mu lidé tleskají, jak to panu Bílému nandal. A my všichni posléze odcházíme od té krabičky o něco víc mrzutí, popudliví a nespokojení se světem.
Chléb bez soli nikoho neláká
Kdysi se říkalo, že noviny mají lidstvo vzdělávat a povznášet. Dnes se zdá, že jejich hlavním úkolem je jen vehementně třást tím naším křovím, aby v něm pořádně hlasitě chrastilo. Vědí totiž, potvory, že ticho a klid jim nic nevydělají. Kdyby pan redaktor spolknul zlobnou slinu a napsal suchou a rozumnou pravdu – totiž že to sbírání podpisů nemá žádnou váhu a nestojí za řeč – nikdo by ty noviny nekoupil.
Rozumná pravda je totiž jako suchý chléb bez soli. Je to strava zdravá, ale člověk po ní nezačne skákat a metat kotrmelce. Abychom zčerstva vyskočili z lenošky, k tomu potřebujeme kajenský pepř, žluč a trochu té staré, prastaré hrůzy.
Zkrotit dráty nebo zvědavost
Někteří učení pánové ve vysokých úřadech dnes vymýšlejí všelijaké regulace a nařízení, kterými by ty dráty, které ty krabičky propojují, nějak zkrotili. To je, podle mého, zbytečná a marná práce. Nemůžete přece jakýmsi pamfletem zakázat člověku, aby byl zvědavý nebo ustrašený. To bychom museli nejdřív předělat celé lidské pokolení hezky pěkně od Adama.
Jediná pomoc je mnohem prostší a má ji ve své moci každý z nás. Až zase uvidíte nějaký strašidelný titulek, který vás bude nutit, abyste se hned rozčílili nebo někomu vysmáli, zkuste tu krabičku odložit. Podívejte se z okna a z hluboka se nadýchněte.
Pokud tam zrovna neběhá šavlozubý tygr, znamená to, že svět je ještě chvíli v pořádku. Jděte raději zalít ty pelargonie.
Uděláte tím pro lidstvo i pro sebe daleko víc než všichni ti křiklouni v novinách.
Čapkovská reflexe článku:
