Článek
Když se po roce 1989 začala psát nová kapitola české seriálové tvorby, provázela ji naprostá euforie. Byl to čas hledání, vytváření a budování postav, se kterými diváci žili roky, a hlavně řemesla, které mělo duši.
Stál jsem u zrodu tohoto fenoménu společně s lidmi, kteří vlastně v té době definovali vkus národa. Byl jsem u začátků Života na zámku, u prvních castingů Ordinace v růžové zahradě až po režii prvního skutečně „nekonečného“ seriálu u nás, Rodinných pout (VKV). Tehdy jsme tvořili „světy“. Dnes se mi ale zdá, že se tyto světy smrskly na jedinou, nekonečnou kriminální šablonu.
Detektivka jako povinný motor sledovanosti
Dnešní televizní program připomíná mapu České republiky posázenou mrtvolami. Od Místa zločinu České Budějovice přes Odznak Vysočina až po Polabí či Buldoka z Poděbrad. Detektivní žánr se stal absolutním diktátorem prime-time. Televize, která nemá po osmé večer na obrazovce vyšetřovatele v civilu nebo v uniformě, jako by pro diváka neexistovala.
Tento trend s sebou ale přinesl taky zvláštní úkaz: zlidovění skrze zločin. Producenti vědomě opouští Prahu a utíkají na venkov, do regionů, k „obyčejným lidem“. Názvy seriálů už nejsou jména hrdinů, nebo nedej bože něco kreativního, ale pouhé zeměpisné souřadnice. Je to jen průhledná snaha přiblížit se divákovi skrze lokální patriotismus. Vždycky je bonus, že paní Vomáčková může doma před televizí blaženě vrnět, protože poznala „to jejich náměstí“.
Herecká migrace a ztráta identity
S kvantitou přišla i naprostá nepřehlednost v obsazení. Divák se ocitá v bludišti, kde herci jako tažní ptáci volně migrují mezi stanicemi. Doby, kdy se hlavní postava stávala i tváří příslušné televizní stanice, jsou dávno pryč. V pondělí je tentýž obličej elitním vyšetřovatelem na komerční stanici, aby ve středu na veřejnoprávním kanálu hrál hlavního podezřelého.
Postavy už nejsou živými lidmi, ke kterým si budujeme vztah jako kdysi k hrdinům v Životě na zámku. Jsou to jen funkční figurky v šachové partii, kterou divák zapomene dřív, než doběhnou závěrečné titulky.
Řemeslo v zajetí „továrny na prázdno“
Nejsmutnějším rysem současné tvorby je její unifikace. Jako by se z režie, kamery a střihu vytratil autorský rukopis. Všechno vypadá stejně sterilně: povinné záběry z dronů přelétávajících nad českou krajinou, stejné barevné filtry, stejný dynamický střih bez vnitřního rytmu. A zvuk? Ten zůstává dlouholetou a prohlubující se tragédií. Mumlání v dialozích přebíjené hudbou, která se snaží uměle vyvolat napětí tam, kde ho scénář ani herecké výkony nedodaly.
Z tvorby se stalo čisté řemeslo, které k obsluze už ani nevyžaduje vzdělání v oboru. Režisér už není tvůrcem, ale dispečerem, který musí v šíleném tempu „odbavit“ patnáct obrazů denně. Je to továrna na prázdno. Produkt, který nasytí vysílací schéma, ale nezanechá v divákovi žádnou emocionální stopu, žádnou katarzi.
Rozdělený svět: Veřejnoprávní šeď vs. ostrůvky naděje
Zatímco veřejnoprávní televize a velké komerční stanice uvízly v pasti „lidovosti“ a strachu z jakéhokoli risku, skutečná kvalita se dnes rodí jinde. Pouze tam, kde si divák za obsah platí přímo, VOD platformy jako Voyo nebo Max, se občas někdo „utrhne“.
Projekty jako Metoda Markovič ukazují, že když se do díla nalije čas, péče a úcta k materiálu, kvalita se dostaví. Jsou to ale jen výjimky potvrzující pravidlo. Na velkých celoplošných kanálech už se skutečného uměleckého vzepětí pravděpodobně nedočkáme. Tlak na peníze a okamžitou spotřebu je z toho cítit na sto honů.
Lítost nad nastupující generací
Pohled na dnešní absolventy filmových škol je pro mě bolestný. Vycházejí do světa, kde vlastní tvůrčí cesta téměř neexistuje, pokud si na ni člověk sám nesežene finanční prostředky. Chtějí-li se uživit, musí se podřídit výrobnímu pásu. Musí se stát dělníky na lince, která chrlí tyhle unifikované kriminálky.
Ta svoboda a nadšení, které provázely zrod novodobé české seriálové tvorby po roce 1989, jsou pryč.
Zachovat si tvář
Odchod z tohoto průmyslu v momentě, kdy se „lámal chleba“, se s odstupem času jeví jako jediná cesta, jak si zachovat tvář. Nechtít být podepsán pod produkovanou prázdnotou je podle mého názoru výrazem profesní cti.
Česká televize a komerční stanice sice dál sází na svá „místa zločinu“, ale bez skutečného lidského příběhu a poctivého režijního vedení zůstávají tyto seriály jen barevným pozadím při žehlení nebo scrollování na mobilech.
Cesta ven pravděpodobně neexistuje. Jsme v éře, kdy se seriál neprožívá, ale spotřebovává. A v téhle továrně už pro skutečné vypravěče příběhů přestalo být místo.
Patříte k divákům, kteří si u dnešních detektivek raději zapnou titulky, abyste rozuměli dialogům, nebo už jste nad českou televizní tvorbou definitivně zlomili hůl a přešli k streamovacím službám?
Zdroje a inspirace:
• Statistiky sledovanosti (ATO): Žebříčky sledovanosti, kde kriminálky pravidelně okupují první příčky (např. web MediaGuru).
• Články o srozumitelnosti zvuku: Reportáže o tom, proč je v českých filmech a seriálech špatně rozumět dialogům (časté téma na iDNES nebo Aktuálně).
• Úspěch VOD: Úspěch seriálů jako Metoda Markovič: Hojer na mezinárodních festivalech (např. Serial Killer v Brně).
