Článek
Lidstvo vymyslelo gramatiku proto, abychom se měli co učit, v čem se šťourat a v čem chybovat. Jednou z disciplín je i „otázka“. Většina položených otázek má pak odpověď, která funguje na principu křižovatky - můžete jít doleva, nebo doprava. Občas se ale mezi námi objeví jedinec, který vám z konverzačně položené otázky hravě udělá jednosměrnou ulici zakončenou vysokou zdí.
Vítejte ve světě, kde možnost volby umírá na banální nedostatek záporu.
Každý z nás určitě někoho takového ve svém okolí má. Člověka, který se neptá proto, aby zjistil váš názor, ale proto, aby vám oznámil svůj plán.
„Skočíme na oběd?“ nahodí s rutinním a naprosto nevinným výrazem.
Ale dřív, než váš mozek stihne vyhodnotit, jestli máte vůbec hlad, nebo co s tou hromadou práce na stole, dotyčný přihodí lopatku pod oheň:
„…nebo ano?“
A v tu ránu jste se ocitli v dokonalé pasti, protože ta věta nemá nouzový východ. Je to absolutní lingvistický šachmat, který z vás během jedné sekundy udělá rukojmí.
Máte na výběr buď schválit původní návrh, nebo odsouhlasit tutéž možnost jen v bleděmodrém, akorát s falešným pocitem, že jste si ji vybrali svobodně.
Protože říct po takovém diktátu rázné „ne“ vyžaduje obrovské úsilí, dotyčný se prakticky nikdy nesetká s odmítnutím. Všichni nakonec poslušně jdou. Podle toho, co u té povinné kapitulace prožíváme, se dělíme do tří jasných skupin:
Vnitřní exulant - Tichá kapitulace
Tento typ volí cestu nejmenšího odporu. Je to okamžik, kdy vaše ego tiše sklopí uši, podepíše kapitulaci a tělo začne mechanicky konat.
„No… tak jo,“ hlesnete s nepřítomným pohledem a se svěšenými rameny si jdete pro kabát.
Celou cestu do restaurace pak prožíváte hlubokou vnitřní krizi, ve které jste naštvaní na něj, ale ještě více na sebe. V duchu si nadáváte do bezpáteřních améb a přísáháte si na holý pupek, že příště už fakt řeknete to slovo na „N“.
Ale je to jen milosrdná a krátkonohá lež. Dotyčný vás jednoduše přeprogramoval na dálkové ovládání a vy raději zhltnete další vlažné polední menu, než abyste museli absolvovat deset vteřin trapného konverzačního napětí při skutečném odmítnutí.
Herec z donucení - Nadšení na povel
Tohle je vyšší level sebemrskačství. Namísto abyste trpěli v tichosti, rozhodnete se v téhle absurdní hře převzít hlavní roli a předstírat, že ten geniální nápad vzešel z vaší vlastní hlavy. Chcete prostě zachránit atmosféru za každou cenu.
„Ty bláho, zrovna jsem na to myslel, už mám hlad jak vlk!“ rozzáříte se a začnete nadšeně pročítat nabídku dvou polévek.
Vytvoříte tak dokonalou iluzi harmonie. Uvnitř sice zoufáte nad ztraceným časem, ale navenek „udržujete status quo“. Výsledkem je, že dotyčný odchází z oběda s pocitem, jak skvělý je společník, a vy s žaludečním vředem a pocitem, že by vám v divadle měli tleskat vestoje.
Hledač třetí cesty - Zoufalý pokus o kompromis
Tento člověk se odmítá vzdát bez boje, ale zároveň nemá odvahu vstoupit do přímého a otevřeného konfliktu. Pokusí se tedy systém přelstít tím, že do hry vrátí realitu, ale v mezích jeho pravidel.
„Na oběd nemůžu, ale… můžeme dát aspoň kafe?“ zkoušíte zachránit zbytek své suverenity.
Jenže konverzační diktátor je na tyto pokusy připraven. Okamžitě vaši nabídku pohltí a přetvoří ji k obrazu svému:
„Takže kafe a k tomu si dáme dortík na rohu… nebo ano?“
A jste přesně tam, kde jste byli. Vaše promyšlená sofistikovaná strategie selhala na celé čáře. Namísto rychlého ústupu teď poslušně cupitáte směr cukrárna a objednáváte si punčový řez, který jste vůbec nechtěli. Zase jste neodmítli, jen kulisy vaší porážky teď voní po vanilce.
Výstupní kontrola
Známý si nakonec spokojeně utře ústa do ubrousku, zaplatí svou půlku a s úsměvem prohodí, že zítra musíme zkusit tu novou vietnamskou restauraci. Vy jen odevzdaně přikývnete. Jeho úspěšnost je stoprocentní, ego neprůstřelné a sociální kalendář plný k prasknutí. Nikdy se mu nestane, že by u stolu seděl sám.
A tady se dostáváme k té největší ironii. Celá ta šaráda totiž vůbec není o jeho otravném zlozvyku. Je to miniaturní, každodenní model něčeho mnohem většího a nebezpečnějšího. Je to absolutní monolog maskovaný jako dialog.
Žijeme v době, která se tváří nesmírně demokraticky - nabízí nám stovky možností, diskuse na každém rohu a iluzi, že na našem hlase záleží. Pak ale potkáte člověka, pro kterého neexistuje jiná pravda než ta jeho.
Jeho otázka není nástrojem, který by vedl k nějaké odpovědi nebo poznání. Je to jen past na čistý souhlas, kterým mu potvrdíte jeho vlastní verzi světa. Můžete mít jakýkoli názor, ale pouze za předpokladu, že je stejný jako ten jeho.
Odmítnutí pro tyto lidi nepředstavuje technickou komplikaci, ale přímý útok na jejich vesmír, ve kterém se Slunce točí kolem jejich poledního menu. A my, abychom udrželi klid a neotevřeli stavidla trapného ticha, raději pokaždé poslušně odevzdáme kus své vlastní suverenity.
Až vás tedy příště někdo zkusí ulovit do pavučiny „…nebo ano?“, zkuste na vteřinu nasadit štronzo. Možná je načase zariskovat, polknout to naučené přikývnutí a nechat ho poprvé v životě narazit na jedno suché, nekompromisní „NE“.
Protože pokud se nenaučíme bránit svou pravdu u obyčejného talíře s polévkou, dost možná nás jednou v životě někdo navede na cestu, ze které už nepůjde couvnout.
A z jednosměrky, do které vás navedlo cizí „…nebo ano“, se couvá sakra těžko.
Zdroje a něco navíc:
Robert Cialdini - Zbraně vlivu (Influence: Science and Practice): Bible sociálního ovlivňování. Pokud chcete pochopit, jak snadno lidé podléhají automatickým vzorcům chování (jako je touha vyhnout se společenskému napětí a neodmítnout), tohle je povinná četba.
Thomas Erikson - Obklopen idioty: Velmi čtivý pohled na typologii osobností. Pomůže vám pochopit, proč mají někteří lidé (zejména dominantní „červené“ typy) přirozenou tendenci přetvářet dialogy v monology, aniž by si uvědomovali, že tím někoho válcují.
Asertivita jako životní styl: Vyhledejte si v psychologické literatuře pojem „technika obehrané desky“ nebo „asertivní ne“. Zjistíte, že odmítnutí není agresivní akt, ale projev zdravé sebeúcty.
Filmové okénko: Když „ANO“ vládne světu
Yes Man (2008): Jim Carrey se v této komedii rozhodne říkat na všechno „ano“. Je to skvělá nadsázka toho, co se stane, když absolutně rezignujeme na slovo „ne“. V reálném životě s konverzačními diktátory to ale bohužel málokdy končí takovou legrací.
Malé lingvistické cvičení na závěr:
Až příště uslyšíte ono osudné „…nebo ano?“, zkuste použít techniku „Zaseknuté gramofonové desky“. Nemusíte vysvětlovat, omlouvat se, ani vymýšlet třetí cesty.
On: „Skočíme na oběd… nebo ano?“
Vy: „Dneska ne, mám jinou práci.“
On: „Ale no tak, jenom bleskově na polévku… nebo ano?“
Vy: „Dneska opravdu ne, mám jinou práci.“
Uvidíte, jak kouzelné, a pro dotyčného paralyzující, umí být ticho, které po druhém odmítnutí nastane.
