Článek
Určitě už jste se s tím také potkali. Šli jste kolem stavby, nebo vám zrovna rekonstruovali koupelnu. Mistr zedník klade jednu cihlu k druhé, na sebe, trochu se mračí na křivou zeď a přes rameno do prachu staveniště hází stručné, jednoslovné povely:
„Podrž!“ „Podej!“ „Dones!“
K ruce má přidělence na pomocné práce. Člověka, který sice nestaví samotný dům, ale bez jehož neustálého kmitání by se mistr zbláznil.
Nedávno jsem se k takovému stavebnímu cvrkotu nachomýtl a hlavou mi bleskla kacířská myšlenka. Když máme pomocné práce v zaměstnání, proč sakra nemáme nic takového v osobní existenci? Kde je můj „pomocný život“?
Paralelní bytí na zkrácený úvazek
Představte si to. Ten nenápadný, tak trochu otrocký život, který bychom si vydržovali na vedlejší pracovní poměr. My bychom v tom Hlavním Životě dělali ta velká, strategická a kreativní rozhodnutí – zářili na večírcích, podepisovali hypotéky, prožívali osudové lásky a tvářili se hlubokomyslně u západu slunce. A vedle nás by ten Pomocný Život hezky pěkně dřel v zákulisí.
Šéf, tedy to naše vznešené „já“, by jen křičel přes rameno povely:
„Uvař kafe, já si ještě poležím!“
„Podej mi čisté ponožky, tyhle už smrdí!“
„Rozšlápni mi tyhle boty, pořád mě tlačí!“
A Pomocný Život by bez řečí kmital. Držel by nás nad vodou od první vteřiny, co v pondělí ráno vstaneme z postele. Odpracoval by za nás všechny ty otravné mezihry, jako je čekání na infolince mobilního operátora, odmrazování lednice, ranní zácpy na magistrále nebo zdvořilostní konverzace se sousedem o počasí. Byla by to taková černá práce na stavbě našeho štěstí.
Dvě směny v jednom těle
Ale realita je krutá. Žádného subdodavatele na dny, kdy se nám nechce ani dýchat, za zády nemáme. Všichni jsme zároveň mistrem se zednickou lžící i tím upoceným učedníkem, který si při podávání malty ještě stihne ukopnout palec o povalující se cihlu.
Možná i proto jsme občas tak unavení. Ne z toho, že bychom žili špatně. Ale z toho, že musíme v jedné jediné osobě zastat funkci generálního ředitele vlastního osudu a zároveň dělat přidavače, co po večerech zametá svinčík, který jsme nadělali.
Přidavač má volno
Celé to dokonale pochopíte až doma. Večer se svalíte do křesla, nohy máte těžké a hlavu prázdnou.
„Podej mi ovladač,“ zamumlám do tmavého obýváku.
Nic.
„Uvař kafe.“
Ticho.
„Tak kde se flákáš, sakra?!“
Žádný poddaný se z chodby nevynoří. Nakonec tedy s povzdechem vstanu, dojdu si pro ovladač, zapnu rychlovarnou konvici a cestou z kuchyně rovnou drapnu plný koš.
A přesně v tu chvíli, s pytlem odpadků v ruce, mi to docvakne. Ta druhá směna, ten upocený přidavač v zákulisí, nikdy nepřijde.
Celou dobu jsem to totiž já.
